Zkušenosti však nejsou jednotné, a právě to je pro vědce i lékaře důležité: pokud by šlo o jediný jednoduchý mechanismus, dalo by se očekávat, že popisy budou u většiny lidí podobné. Realita je pestřejší.
Vědecké vysvětlení: co se děje v mozku v extrému
Výzkum se dlouhodobě snaží nabídnout materialistické vysvětlení těchto stavů. Jedna z často zmiňovaných teorií vychází z toho, že v kritických okamžicích může tělo spustit chemické procesy, které tlumí utrpení a vyvolávají pocity úlevy či „štěstí“ – laicky se hovoří o uvolňování „hormonů štěstí“ na sklonku života.
Takový mechanismus by dával smysl: mohl by pomoci, aby byl konec života snesitelnější. Má to však háček – ne všichni resuscitovaní popisují euforii nebo světlo. U některých se naopak objevují děsivé a traumatizující obrazy, které mohou zanechat dlouhodobé následky.
Když „světlo“ nepřijde: temné a traumatické prožitky
Právě nepříjemné zážitky blízké smrti zkoumali i američtí odborníci – vědkyně Nancy Evans Bushová a profesor psychiatrie Bruce Grayson. V jejich popisech se objevují příběhy, které ostře kontrastují s představou „pokojného tunelu“.
Například muž, který spadl z koně, líčil, že se náhle ocitl vysoko na stromě a díval se na situaci z odstupu: viděl přijíždějící sanitku i své bezvládné tělo. V panice prý křičel: „To není možné, to by se nemělo stát! Přivezte ho zpátky!“ Nikdo ho však neslyšel. Popisoval pohyb tmou směrem k jasnému světlu a míjení temných postav, které mu připomínaly mrtvé příbuzné. Místo útěchy přišla bezmoc a strach.
Ještě silnější líčení nabídla žena po pokusu o sebevraždu. Mluvila o ztrátě tělesnosti a o děsu z neznámého prostoru: „Byla jsem vtažena do jakési temné prázdnoty, ztratila jsem smysl těla, které jsem znala. Byla jsem vyděšená. Očekávala jsem nicotu, věčný spánek a zapomnění, ale místo toho jsem se ocitla v jiné rovině. Byla jsem vyděšená,“ popsala.
Další výpovědi zmiňují opuštěné pole se skupinou „duchů“, kteří působili ztraceně a rozrušeně, nebo mimořádně děsivé scény, jež lidé vykládali nábožensky – jako démonické bytosti či „dveře do pekla“. Jeden muž po infarktu prý viděl rezavé dveře vedoucí do pekla a v panice se snažil vstát – a probudil se na operačním sále.
Tři typické reakce: varování, racionalizace, zklamání
Podle Bushové a Graysona lidé na děsivé prožitky klinické smrti zpravidla reagují třemi způsoby.
1) „Poslední šance“ změnit život
Část lidí bere zkušenost jako varování a podnět k zásadní změně – ve vztazích, životním stylu, hodnotách nebo v přístupu k sobě i k druhým.
2) Vysvětlení jako halucinace
Další skupina se snaží vše racionalizovat. Často uvádí, že mohlo jít o halucinaci vyvolanou fyziologickými procesy – například stresem organismu nebo nedostatkem kyslíku v mozku.
3) Zklamání a psychická zátěž
Třetí skupina popisuje spíše zklamání a prázdnotu. Opakují se věty jako „Čekal jsem na Boha, ale on tam nebyl“ nebo „Čím jsem si to zasloužil?“. Právě tito lidé podle odborníků často potřebují následnou podporu, protože se jim zážitky vracejí ve snech a dlouhodobě v nich přetrvávají negativní emoce.
Proč se to liší člověk od člověka?
Z dostupných poznatků vyplývá především jedno: fenomén zážitků blízké smrti není jednotný. Vedle možných biologických vysvětlení (chemie mozku v extrémní situaci) do hry pravděpodobně vstupují i psychologické faktory – osobní zkušenosti, očekávání, strach, trauma nebo způsob, jakým si mozek v kritickém stavu skládá vjemy.
Jisté je, že pro část lidí nejde o „zajímavý příběh“, ale o událost, která může zásadně ovlivnit psychiku i další život. Ať už je příčina jakákoli, lékaři i terapeuti upozorňují, že podobné prožitky je třeba brát vážně – zvláště když přerůstají v dlouhodobé úzkosti nebo noční můry.
