V malém brněnském bytě seděla Klára u kuchyňského stolu, hlavu složenou v dlaních, zatímco v dětském pokoji se ozývaly hlasy jejích dvou synků – tříletého Jakuba a pětiletého Tomáška. Za okny se stmívalo a s každým dalším potemnělým stínem narůstal v Kláře pocit zoufalství. V rukou svírala mobilní telefon a v hlavě jí zněla stále dokola slova, která před chvílí slyšela od své vlastní matky. Slova, která ji zasáhla jako ledová sprcha.
„To jsi ty, kdo může za to, že nemáš peníze. Nikdo tě nenutil vdávat se a mít děti.“
Když si před lety brala Vladimíra, věřila, že mají budoucnost. Byla tehdy plná nadějí, snů a přesvědčení, že společně zvládnou všechno. Pronajali si malý byt na okraji města, každý den vstávali brzy, aby šli do práce – Vladimír na stavbu, Klára do lékárny. Žili skromně, ale s láskou a vírou, že se jednou propracují k vlastnímu bytu a klidnému životu.
