Přišly děti. Nejdřív Jakub, potom Tomášek. Klára musela na mateřskou, Vladimír si přibral přesčasy. Přestože dělali, co mohli, peníze mizely závratnou rychlostí. Nájem pohlcoval polovinu výplaty, zbytek spolykaly výdaje na děti, léky, energie a potraviny. Každé ráno Klára vstávala s úzkostí: co když Vladimír onemocní? Co když přijdou o byt? Co když zůstanou na ulici?
A tak se obrátila na nejbližší – na matku. Ta bydlela sama v prostorném dvoupokojovém bytě v centru Brna. Klára přišla s návrhem, který se jí zdál rozumný: její matka by se mohla na čas přestěhovat ke své staré matce, tedy Klářině babičce, a Klářina rodina by mohla obývat uvolněný byt, dokud se jejich situace nezlepší.
Ale reakce matky ji zdrtila.
„Být s matkou? Zbláznila ses? Ještě mám život před sebou! Nemíním se zabít nervově kvůli tomu, že ses ty neuměla rozhodnout. Bydlete si, kde chcete, ale ode mě nic nečekejte.“
Klára sklopila hlavu a odešla s prázdnýma rukama. Ale naděje ji neopustila. Zavolala tedy otci, který už léta žil s novou rodinou v luxusním bytě. Snad on, když už ne její matka, projeví ochotu pomoci vlastní dceři. Jenže i on odmítl s tím, že má nyní jiné závazky a „byt je už dost plný“.
V zoufalství se Klára naposledy obrátila na matku. Tentokrát už ne prosila, ale přímo žadonila. Plakala do telefonu, když jí matka vpálila tu krutou větu, která se jí nyní stále dokola přehrávala v hlavě.
„Nikdo tě nenutil. Chtěla jsi dospělý život – tak si ho žij.“
Ten večer seděla Klára u stolu dlouho do noci a přemýšlela, jak dál. Jedinou, kdo jí nabídl pomoc, byla Vladimírova matka Helena. Žila na vesnici v malém rodinném domku a okamžitě nabídla volný pokoj, přístřeší, teplo a především pomoc s vnoučaty.
„Přijeďte, děti. Všechno zvládneme společně,“ slíbila s laskavostí v hlase.
Klára cítila vděčnost, ale i strach. Vesnice byla daleko, nebyla tam lékařská péče, žádné pořádné školy, téměř žádná pracovní místa. Měla obavy, že se tam odříznou od světa a už se nikdy nevymotají z kruhu chudoby.
„Bojím se, že tam uvízneme navždy. Že děti budou bez šance. Že já ztratím sílu.“
Přesto neměli na výběr. Ti, kteří by jim měli být nejbližší, ji odmítli. Matka ji zradila svou krutou lhostejností, otec se k ní obrátil zády.
A nejhorší na tom nebyla ani samotná bída, ani ten tíživý boj o přežití. Největší bolestí bylo poznání, že vlastní krev se k ní chová jako k cizinci. Ne jako k dceři, kterou by měli chránit.
Když tu noc v ložnici hladila spící hlavičky svých synů, zašeptala: „Nikdy vám neudělám to, co udělali mně. Nikdy vás neodmítnu. Ať se stane cokoliv.“
Protože rodina není jen o krvi. Je o lásce, podpoře a ochotě stát při sobě i v těžkých časech.
