Blízká kamarádka mě ale neustále přemlouvala, ať to nevzdávám. Nakonec mě přesvědčila, abych šla na taneční večer pro lidi v našem věku. Nechtělo se mi. Cítila jsem se vyčerpaná a smířená se samotou. Přesto jsem nakonec podlehla a na setkání šla.
A právě tam jsem ho potkala.
Zdvořilý, inteligentní, pozorný – jako ideální partner
Na první pohled působil velmi kultivovaně. Byl vnímavý, měl živý, bystrý pohled a uměl se bavit o všem – od politiky až po literaturu. Tvrdil, že je vdovec. Řekl mi, že jeho žena zemřela před třemi lety. Mluvil o tom klidně, bez teatrálnosti, ale s jistou melancholií, která na mě zapůsobila.
Začal mi denně telefonovat. Volal každý den, zajímal se, jak se mám, zval mě na procházky, do kina, do restaurací. Nikam nespěchal, byl trpělivý, něžně pozorný. Zdálo se, že respektuje moje tempo a moje obavy.
Po dvou měsících jsem si uvědomila, že se něco mění. Že možná opravdu nejsem odsouzená k samotě až do konce života. Že právě on by mohl být ten, se kterým prožiji klidné a důstojné stáří.
Večeře u něj doma: nové šaty, nervozita a velká očekávání
Nedávno mě poprvé pozval k sobě domů na večeři. Brala jsem to jako důležitý krok. Koupila jsem láhev kvalitního vína, oblékla si nové šaty, dlouho jsem se chystala. Nervozitou jsem se cítila skoro jako dospívající dívka před prvním rande.
Když jsem zazvonila, otevřel s úsměvem, políbil mě na tvář a pustil do předsíně. Všechno působilo intimně, téměř rodinně. A pak se to stalo.
Žena v županu vychází z ložnice
Z ložnice vyšla žena. V županu. Zastavila jsem se, jako by mě někdo přimrazil k zemi. Láhev vína mi málem vypadla z ruky. On ke mně klidně přistoupil, položil mi ruku na rameno a zcela vyrovnaným hlasem pronesl:
„Seznamte se. To je moje sestra.“
Žena se usmála a podala mi ruku:
„Dobrý den. Přijela jsem z jiného města kvůli pracovním záležitostem. Zastavila jsem se. Rozhodla jsem se také navštívit bratra.“
Donutila jsem se k úsměvu a potřásla jí rukou. Byla studená a suchá. On si zjevně oddechl a rychle dodal omluvu:
„Omlouvám se za nepříjemnost. Měl jsem vám to předem říct.“
Posadili jsme se k večeři – ve třech.
Perfektní večeře, ale něco nehrálo
Stůl byl pečlivě prostřený, saláty, teplé jídlo, dezert – všechno promyšlené, estetické, jako z časopisu. Navenek ideální večer. Uvnitř mě ale hlodalo silné podezření. Něco bylo špatně.
Její pohled na něj nebyl bratrský. Byl až příliš soustředěný, až příliš vlastnický. Když nalévala víno, dotkla se dlouhým prstem jeho ruky a na zlomek okamžiku se u toho dotyku zastavila. Trvalo to možná dvě vteřiny, ale mně to připadalo jako věčnost. On ruku odtáhl – ale ne hned.
Dělala jsem, že nic nevidím. Mluvili jsme o počasí, městě, práci. Běžné, neutrální rozhovory. Ale já slyšela jen vlastní myšlenky: proč má na sobě župan, proč se v jeho bytě chová tak samozřejmě, jako doma?
Pak jsem si všimla dalšího detailu: na jejím prstu byl snubní prsten.
„Jste vdaná?“ – a první trhlina v příběhu o „sestře“
Neudržela jsem se a zeptala se:
„Jste vdaná?“
Odpověděla s lehkým úsměvem:
„Rozvedená. Prsten nesundávám. Zvyk.“
On rychle doplnil vysvětlení:
„Rozvedla se před dvěma lety. Bylo to těžké období.“
Přikývla jsem, usmála se a dopila víno. Po večeři jsem požádala, zda si mohu odskočit na toaletu. Šla jsem chodbou a koutkem oka zahlédla jeho ložnici.
Ložnice, která prozradila víc než slova
Na posteli ležely její věci. Ne pár kusů oblečení na jednu noc, ale celé hromady. U postele otevřený kufr plný šatů. Na nočním stolku její pleťový krém, hřeben, šperky. Všechno nasvědčovalo tomu, že tam nebyla „na jednu noc“, ale že tam žije.
Srdce mi vynechalo úder. Vrátila jsem se do obýváku, poděkovala za večeři a řekla, že musím domů, protože musím brzy vstávat. Doprovodil mě ke dveřím a když se mě pokusil políbit, ucukla jsem.
Zeptal se tiše:
„Je něco v nepořádku?“
Podívala jsem se mu do očí a odpověděla:
„Ne, nic. Jen jsem unavená.“
Odešla jsem, sešla po schodech, sedla do auta. Až tam jsem si všimla, že se mi třesou ruce. Nastartovala jsem a jela domů.
Noc plná otázek: paranoia, nebo intuice?
Doma jsem si uvařila čaj a posadila se k oknu. Hlavou se mi honily myšlenky. Říkala jsem si, jestli nejsem přecitlivělá. Jestli opravdu může jít jen o sestru, která přijela „na pár dní“. Jestli je normální, že má na sobě župan, že se v bytě pohybuje tak samozřejmě, že má v ložnici otevřený kufr plný věcí.
Jenže pak se vybavily všechny detaily: její pohled, dotek její ruky, snubní prsten, množství osobních věcí. Něco do sebe nezapadalo.
Ranní telefonát: pravda, která převrátí svět
Ráno mi zavolal.
„Omlouvám se za včerejšek. Měl jsem tě na sestru předem upozornit.“
Mlčela jsem. Potom se zeptal:
„Zlobíš se?“
Odpověděla jsem tiše, ale přímo:
„Ne. Jen… řekni upřímně. Kdo to je?“
Následovalo dlouhé ticho. A pak přiznání:
„Moje bývalá žena.“
Jako by se mi v tu chvíli převrátil svět. Vydala jsem ze sebe jediné slovo:
„Cože?“
Začal vysvětlovat:
„Rozvedli jsme se před třemi lety. Ale ona… má problémy. Peníze. Nemá kam jít. Nemohu ji vyhodit na ulici. Je to matka mých dětí.“
Zavřela jsem oči. Připomněla jsem mu, co mi říkal na začátku:
„Říkal jsi, že jsi vdovec.“
Odpověděl:
„Vím. Omlouvám se. Lhal jsem. Myslel jsem, že kdybych řekl pravdu, nebudeš se chtít vídat.“
V tom měl zřejmě pravdu.
Hovor jsem ukončila.
Vdovec, který není vdovec: ušlechtilost, nebo pohodlná lež?
Sedím a přemýšlím. Od prvního dne mi lhal o nejdůležitější věci. Tvrdil, že je vdovec, zatímco ve skutečnosti žije se svou bývalou ženou. Vysvětluje to tím, že jí pomáhá, protože má finanční problémy a nemá kam jít. Říká, že ji nemůže vyhodit na ulici, protože je to matka jeho dětí.
Je to projev ušlechtilosti, nebo jen pohodlný způsob, jak si udržet klidné svědomí a zároveň si otevřít dveře k novému vztahu? Je to obětavost, nebo vypočítavost? A kde jsem v tom všem já?
Zůstávám opět sama. Znovu s pocitem, že jsem byla podvedená. Přemýšlím, zda je možné odpustit člověku, který lhal ze strachu, že by o mě přišel. Měl právo zamlčet, že s ním jeho bývalá manželka stále žije? Měla jsem já pochopit a přijmout tu situaci jako fakt, který patří k životu v našem věku?
Má smysl pokračovat ve vztahu postaveném na lži?
Nejpalčivější otázka ale zní: má cenu pokračovat ve vztahu s mužem, který od prvního setkání lhal o tom nejzásadnějším? Může takový vztah vůbec stát na důvěře? Nebo je právě důvěra tím, co se po takové zkušenosti už nedá vrátit?
Co byste udělali na mém místě vy? Dokázali byste přijmout vysvětlení, že lhal „jen proto“, aby vás neztratil? Odpustili byste, nebo byste odešli – stejně jako já – s pocitem, že je lepší být znovu sama, než žít v trojúhelníku, o kterém vám nikdo neřekl pravdu?
