Samostatné bydlení se přitom netýká jen seniorů. Mezi mladšími věkovými skupinami přibývá především ekonomicky aktivních mužů s vyšším vzděláním, kteří dávají přednost životu single ve velkých městech, kde je dostatek pracovních příležitostí, služeb i zábavy. Přesto nejpočetnější skupinou lidí žijících o samotě zůstávají senioři, jak upozorňuje Pavlína Habartová ze statistického úřadu.
Ovdovělé ženy na venkově, jiná realita u velkých měst
V seniorských věkových kategoriích jde z velké části o ovdovělé ženy v důchodu, které často žijí v takzvaných vnitřních periferiích – v menších městech a obcích mimo hlavní dopravní tahy a velká centra. V okolí velkých měst je osaměle žijících starších žen méně, a to i díky lepší dostupnosti služeb, širší nabídce bydlení i větším možnostem sociálních kontaktů.
Smrt partnera ale pro mnoho lidí představuje dramatický zlom. Ztráta životního druha může vyvolat silný pocit osamělosti, úzkosti a strachu z budoucnosti, což je obava, kterou sdílí velká část populace bez ohledu na věk. Lidé se přirozeně rodí jako společenské bytosti a potřeba blízkosti, sdílení a kontaktu patří k základním lidským potřebám.
Osamělost jako zdravotní riziko: Británie ji řeší jako kouření
Na Západě se z osamělosti stalo téma veřejné politiky. Ve Velké Británii se této problematice věnovali tak intenzivně, že tehdejší premiérka Theresa Mayová dokonce jmenovala „ministryni pro osamělost“. Britští odborníci upozorňovali, že dlouhodobá osamělost má na zdraví srovnatelně ničivý dopad jako kouření 15 cigaret denně.
Na tento alarmující závěr upozornily studie psycholožky Julianne Holt-Lunstadové a jejího kolegy Timothyho Smithe. Podle jejich výzkumů osamělost zásadně zvyšuje zdravotní rizika, oslabuje imunitní systém, podporuje rozvoj deprese a může zvýšit riziko úmrtnosti až o polovinu. Z odborných kruhů tak zní jasné varování: nejde jen o subjektivní pocit, ale o faktor, který se může dramaticky podepsat na délce i kvalitě života.
Když vztahy škodí: manželství jako riziko?
Výzkumníci zároveň upozorňují, že nejde jen o počet kontaktů, ale o jejich kvalitu. Sociální vazby, které jsou konfliktní, toxické nebo dlouhodobě neuspokojivé, mohou člověku naopak škodit. U manželství to platí dvojnásob. Pokud je vztah plný hádek, psychického napětí nebo dlouhodobého nezájmu, může podle studií špatné manželství dokonce zvyšovat riziko úmrtí.
V České republice se přímý vliv osamělosti na zdraví systematicky nesleduje. Oficiální statistiky stále kladou hlavní důraz na klasické rizikové faktory, jako jsou kouření, obezita, vysoký krevní tlak či nedostatek pohybu. Ladislav Dušek z Ústavu zdravotnických informací a statistiky už v roce 2019 uvedl, že osamělost u nás není vedena jako významný zdravotní rizikový faktor, na rozdíl právě od kouření nebo nadváhy. Přesto mnoho lidí instinktivně cítí, že psychická pohoda a sociální opora s jejich zdravím úzce souvisí.
Strach ze samoty drží lidi v nefunkčních vztazích
Obavy z toho, že člověk zůstane na stáří sám, jsou natolik silné, že mnoho lidí raději setrvává v nefunkčních či vyčerpávajících vztazích. Nejde jen o emocionální závislost, ale i o velmi praktické důvody. Ekonomické hledisko hraje zásadní roli: bydlení, energie i běžné výdaje jsou ve dvou často snesitelnější než pro jednoho seniora s nízkým důchodem.
Strach z osamělosti se tak někdy stává brzdou osobní svobody i životní spokojenosti. Lidé se obávají, že bez partnera zůstanou izolovaní, bez pomoci a bez zájmu okolí. Jenže novější výzkumy naznačují, že především pro starší ženy nemusí být samota trestem, ale naopak úlevou a příležitostí k plnohodnotnějšímu životu.
Proč samota prospívá ženám? Překvapivé závěry britských vědců
Na University College London vznikla studie, která na téma samoty a manželství vrhá úplně jiné světlo. Výsledky ukazují, že ženy, které nikdy neuzavřely manželství, vykazují v průměru lepší psychické i fyzické zdraví než ty, které se vdaly. Nejde jen o jednotlivé případy, ale o statisticky významný trend.
Jeden z autorů studie, George Ploubidis, k tomu uvádí, že „pro ženy je méně škodlivé být single než pro muže“. Podle něj je ženská zkušenost s manželstvím často spojena s vysokou mírou péče o druhé, což může být dlouhodobě vyčerpávající. Ženy se v tradičním modelu rodiny starají o domácnost, děti, nemocné rodiče i partnera – a na vlastní potřeby jim zůstává minimum času a energie.
Muži naopak z manželství těží
U mužů se obraz výrazně liší. Ti, kteří stráví život v dlouhodobém manželství, bývají ve stáří ve výrazně lepším fyzickém i psychickém stavu než jejich vrstevníci žijící o samotě. Důvod je prozaický: partnerky je často motivují k návštěvám lékaře, hlídají preventivní prohlídky, připravují zdravější jídla a povzbuzují je k aktivnějšímu životnímu stylu.
Svobodní muži naopak častěji žijí nezdravě – více pijí alkohol, častěji kouří a méně se hýbou. Podle údajů Českého statistického úřadu ženatí muži žijí v průměru o pětinu déle než svobodní, což je rozdíl, který nelze přehlížet. Zatímco tedy pro muže je manželství často ochranným faktorem, pro ženy může představovat dlouhodobou zátěž.
Vyčerpané pečovatelky: když je samota úlevou
Dlouhodobé vztahy a manželství se tak ukazují jako výrazně výhodnější pro muže než pro ženy. Zatímco muži ze společného života čerpají zdravotní i praktické benefity, ženy v roli pečovatelek často docházejí na hranici svých sil. Péče o domácnost, děti, nemocné partnery či příbuzné – to vše se kumuluje a ve stáří může vést k vyhoření, zdravotním problémům i pocitu, že celý život sloužily druhým.
S proměnou životního stylu a hodnot se proto mění i pohled žen na samotu. Zatímco dříve byla žena bez manžela či dětí společensky stigmatizována a označována hanlivým výrazem „stará panna“, dnes tato nálepka postupně mizí. Rostoucí počet starších žen si vědomě volí život single – mají více času na sebe, své zájmy, cestování, kulturu i přátele a nemusejí se neustále starat o potřeby ostatních.
Pro mnohé z nich se samota stává prostorem k seberealizaci, odpočinku a pozdní svobodě, nikoli trestem za to, že nesplnily tradiční společenská očekávání.
Stárnutí bez rodiny: nový normál budoucnosti
Demografický vývoj je neúprosný. Rodí se méně dětí, rodiny se zmenšují a jsou geograficky rozptýlenější. To znamená, že stále více lidí pravděpodobně neprožije stáří v těsném rodinném kruhu, jak tomu bývalo v minulosti, kdy několik generací žilo pod jednou střechou.
Socioložka Lucie Vidovičová upozorňuje, že v realitě většina lidí stejně dožívá sama – přátelé postupně odcházejí, děti a vnoučata se stěhují za prací, rodiny se rozpadají nebo rozptylují. Stáří prožité o samotě tak už dávno není výsadou celoživotních singlů, ale stále častějším scénářem i pro ty, kteří velkou část života strávili v manželství nebo v rodině.
Nebezpečná očekávání: rodina jako jistota, která nemusí přijít
Mnoho lidí přesto stále spoléhá na to, že se o ně ve stáří postará rodina. Tento předpoklad ale může být velmi riskantní. Děti často žijí daleko, mají vlastní pracovní i rodinné povinnosti a reálná míra pomoci může být mnohem menší, než si senioři představují.
Příliš vysoká očekávání mohou vést k hlubokému zklamání, pocitu křivdy a následně i k psychickým problémům, které se mohou promítnout do fyzického zdraví. Místo jistoty přichází frustrace a pocit opuštěnosti – a to i v případech, kdy rodina formálně existuje.
Samota jako výzva, ne tragédie: připravit se dá dopředu
Na českém seniorském webu i60 se rozproudila diskuse o tom, zda je samota ve stáří nutně problém. Jedna z diskutujících, paní Lenka, napsala, že „samota ve stáří nemusí být problém, pokud člověk není nemohoucí“. Podle ní je klíčové připravit se na možnost, že člověk zůstane sám a nebrat to jako katastrofu, ale jako variantu, se kterou je třeba realisticky počítat.
Zdůrazňuje, že je důležité nežít v iluzi, že nás někdo automaticky zachrání, ale budovat si postupně vlastní zázemí, sociální kontakty a způsob života, který se nesesype ve chvíli, kdy zůstane člověk bez partnera. „Doporučuje se připravovat na možnost, že člověk zůstane sám, aby to nebylo překvapení,“ zaznívá v debatě jako praktická rada, která míří k jádru problému.
Samota ve stáří tak nemusí být nutně negativní zkušeností, zvláště pro ženy, které se celý život staraly o druhé a konečně mají prostor starat se samy o sebe. Zároveň ale platí, že kvalitní sociální vazby – ať už rodinné, přátelské nebo komunitní – zůstávají klíčovým pilířem zdravého a důstojného stárnutí. Rozdíl je v tom, že dnes už to nemusí být nutně manželství za každou cenu.
