V zadním rohu zásuvky ležela nenápadná krabice od bot. Uvnitř byly pečlivě uložené drobnosti z dětství mého manžela – miniaturní košilečky, malé botičky, čepička. Do té chvíle šlo o dojemnou, ale zcela běžnou sentimentální výbavu matky, která si schovává památky na synovo dětství.
Teprve pod dětským oblečením jsem objevila něco, co tam zjevně nepatřilo – tvrdou, časem zažloutlou obálku. Vytáhla jsem ji, otevřela a v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Uvnitř nebyly dopisy, ale desítky fotografií.
Na každé fotce já – ale z doby, kdy jsem manžela ještě vůbec neznala
Na prvním snímku jsem byla zachycena před vchodem do univerzity. Džíny, červené sako, batoh přes rameno. Na dalším jsem seděla v kavárně, smála se s kamarádkami a v ruce držela cappuccino. Pak já na zastávce autobusu, jak čekám a dívám se do telefonu. Já v knihkupectví, jak listuji knihou.
Všechny fotografie měly něco společného: byly pořízené z dálky, zjevně tajně, ale technicky velmi kvalitně – jako profesionální sledování. A co bylo nejhorší, na každé z nich bylo datum. Všechny byly staré rok předtím, než jsem se s manželem poprvé setkala.
Posadila jsem se na zem, fotografie se rozletěly kolem mě. Bylo jich víc než dvacet. Celý jeden rok mého života rozkouskovaný do snímků: moje cesty, rituály, místa, kde jsem trávila čas. Najednou jsem si uvědomila děsivou skutečnost: naše setkání zřejmě nebylo náhodné.
Konfrontace doma: „Já o tom nic nevěděl“
Domů jsem se vracela jako v transu. Manžel zrovna připravoval večeři v kuchyni. Bez jediného slova jsem obálku položila na stůl a nechala fotografie rozprostřít po desce. Díval se na ně, postupně je bral do ruky a s každým dalším snímkem mu tvář bledla.
Jeho otázka, kde jsem to našla, zněla cize a napjatě. Vysvětlila jsem mu, že jsem obálku objevila v komodě v bytě jeho matky, schovanou v krabici s jeho dětskými věcmi. Manžel se zhroutil na židli a začal tvrdit, že ty fotografie vidí poprvé v životě, že s tím nemá nic společného a že se nikdy ničeho podobného nedopustil.
Zeptala jsem se ho – kdo tedy? Nepřišla okamžitě žádná odpověď. Ale v tu chvíli jsem už v duchu cítila, kam to vede.
V domově důchodců: tchyně se k „výběru snachy“ hrdě přiznává
Následující den jsme společně vyrazili za tchyní do domova důchodců. Zařízení působilo příjemně – světlé chodby, čisté pokoje, klidná atmosféra. Tchyně seděla na židli u okna, a když nás uviděla, usmála se a začala vyprávět, jak se jí stýskalo.
Beze slova jsem jí položila obálku s fotografiemi do klína. Otevřela ji, vytáhla snímky a začala si je prohlížet. Úsměv jí z tváře nezmizel, spíš naopak – pokyvovala hlavou, jako by poznávala staré známé. Klidným hlasem prohlásila, že si ty fotky dobře pamatuje.
Manžel se jí roztřeseným hlasem zeptal, odkud má fotografie jeho ženy, pořízené rok předtím, než se poznali. Tchyně se na něj podívala překvapeně, jako by se ptal na něco naprosto samozřejmého, a odpověděla:
„Odkud asi? Vždyť jsem ti přece hledala ženu, synáčku.“
Nastalo tíživé ticho, které se zdálo nekonečné.
„Najala jsem detektiva, sestavila požadavky. Ty jsi byl moc lehkomyslný“
Tchyně začala vyprávět s lehkostí, jako by sdílela osvědčený rodinný recept. Popsala, že v době, kdy jejímu synovi bylo sedmadvacet, chodil s různými dívkami, ale nikdy nic nemyslel vážně. Podle ní to směřovalo k tomu, že by se jednoho dne oženil „nějak“ a následoval by rozvod. To prý svému synovi nechtěla dopustit.
Láskyplně hladila fotografie, jako by šlo o staré dopisy, a vysvětlila, že proto najala soukromého detektiva. Dala mu za úkol najít pro jejího syna vhodnou partnerku. Sestavila prý přesný seznam požadavků: vzdělaná, z dobré rodiny, bez špatných návyků, zdravá, zodpovědná. Detektiv podle ní našel několik kandidátek a ke každé z nich připravil spis.
Já v tu chvíli téměř nemohla dýchat.
Tchyně pokračovala, dívala se na mě hřejivým pohledem a prohlásila, že si vybrala právě mě – prý jsem měla „nejlepší spis“. Podle jejího líčení jsem byla vynikající studentka, věnovala se dobrovolnictví, nekouřila, nepila. Rodiče – profesoři. Zdravotní stav bez problémů. V jejích očích ideální snacha.
Manžel si zakryl tvář dlaněmi, jako by chtěl před celou scénou zmizet.
Tchyně pak s pýchou v hlase líčila, jak vše naplánovala. Zařídila synovi práci v kanceláři naproti mé univerzitě. Zjistila, kam chodím, jaká místa navštěvuji. Poprosila známého, aby nás oba pozval na stejnou oslavu. A pak, jak s uspokojením dodala, už jen sledovala, jak se „krásně zamilováváme“.
„Já jsem nemanipulovala, jen jsem pomohla osudu“
Vstala jsem, ale nohy mě sotva nesly. Zeptala jsem se jí, zda chápe, že mě nechala sledovat a zasahovala do našich životů bez našeho vědomí. Tchyně se okamžitě ohradila – podle ní nešlo o manipulaci, ale o pomoc osudu.
Manžel se na matku díval s hrůzou a snažil se jí vysvětlit, že nám vzala možnost volby, že celý náš vztah od samého začátku režírovala. Podle něj tím zpochybnila vše, co jsme považovali za spontánní a opravdové.
Tchyně ho ale vzala za ruku a klidně se zeptala:
„Synáčku,“ vzala ho tchyně za ruku. „Mýlila jsem se snad? Vždyť jste šťastní! Patnáct let spolu, dvě děti, silná rodina. Vybrala jsem snad špatně?“
Nemohla jsem ze sebe dostat jediné slovo.
V jistém smyslu měla pravdu. Byli jsme šťastní. Milovala jsem svého manžela, milovala jsem naše děti, náš společný život. Jenže teď jsem věděla, že všechno tohle vzniklo z rozhodnutí někoho jiného, ne z našeho svobodného výběru.
Domů v naprostém tichu: „Myslel jsem, že je to zázrak, ne plán“
Cestou domů v autě nikdo nepromluvil. Manžel svíral volant tak silně, až mu zbělaly klouby, já jsem zírala z okna, ale nevnímala jsem krajinu. Když jsme dorazili, posadili jsme se naproti sobě. Vzal mě za ruce a zachraptěl:
„Nevěděl jsem o tom,“ řekl. „Přísahám. Pro mě bylo naše setkání zázrak. Uviděl jsem tě na té oslavě a zamiloval se na první pohled. Myslel jsem, že je to osud.“
Odpověděla jsem mu jen stručně:
„Ale byl to plán tvojí matky.“
On ale trval na svém: „Miluji tě. Všechno, co se dělo těch patnáct let, je skutečné. To není její plán. To jsme my. Naše láska, rodina, život.“
Dívala jsem se na člověka, se kterým jsem strávila polovinu života. Otec mých dětí, můj nejbližší člověk, moje opora. A přesto se mi v hlavě neustále vracela jediná myšlenka: Já jsem si ho vlastně nikdy sama nevybrala. Někdo mě vybral za něj. Jako položku v katalogu, ideální kombinaci parametrů.
Zašeptala jsem, že potřebuji čas, a odešla jsem do ložnice.
Týden poté: šťastná rodinná alba a otázky, na které neexistuje jednoduchá odpověď
Od té chvíle uplynul týden. Pořád jsem doma. Děti se vrátily z letního tábora a vůbec si nevšimly, že je mezi rodiči něco zásadně jinak. Manžel se pohybuje po bytě opatrně, jako by se bál nadechnout příliš nahlas, a zjevně neví, jak začít další rozhovor.
Já mezitím sedím u rodinných alb a nedokážu si odpovědět na základní otázku: co je vlastně skutečné? Bylo naše první setkání upřímné, nebo jen výsledkem pečlivě připravené situace? Je naše láska opravdová, když byla „nastartovaná“ cizím plánem? Nebo jsme jen dva kompatibilní charakterové profily, které někdo uměle svedl dohromady na základě složky se životopisem?
Nejpalčivější otázka ale zní jinak: kdyby se tchyně nikdy nerozhodla zasáhnout, potkali bychom se vůbec? Zamilovali bychom se do sebe? Nebo bych dnes byla šťastná po boku někoho úplně jiného – a on s jinou ženou?
Je možné odpustit, když někdo těží z něčeho, co sám nespáchal?
V hlavě mi stále dokola zní dilema, které neumím vyřešit. Manžel tvrdí, že o narušování našeho soukromí a o „výběrovém řízení na manželku“ nic nevěděl. Přesto z toho byl celý život ten hlavní „příjemce výhod“. Má smysl ho trestat za něco, co neudělal, ale z čeho profitoval?
A širší otázka je ještě složitější: pokud je láska skutečná, má význam, jak začala? Záleží na tom, že první krok nebyl náhodný, ale naplánovaný? Lze budovat budoucnost s vědomím, že minulost byla do jisté míry ukradená a přepsaná vůlí někoho jiného?
Na to si zatím sama nedokážu odpovědět. A tak se obracím na ostatní: co byste dělali na mém místě? Je možné žít dál s člověkem, kterého milujete, když víte, že vaše setkání bylo výsledkem cizí manipulace, i když vedlo ke zdánlivě dokonalé rodině?
