Změna názoru, kterou nikdo neslyšel
Vše začalo po náročné operaci srdce. Žena, která podstoupila bypass, se potýkala s těžkými pooperačními komplikacemi. V první chvíli, tváří v tvář bolesti a bezmoci, naznačila, že by mohla mít zájem o asistovanou smrt. Krátce nato však přišel zásadní zvrat.
Z osobních a náboženských důvodů své rozhodnutí přehodnotila. Jasně vyjádřila přání, že chce žít, a požádala o přesun do paliativního centra, kde by jí byla poskytnuta odborná péče tlumící bolest. Jenže místo převozu do hospice následoval sled událostí, ze kterých mrazí.
Když „smrt“ objednává unavený manžel
Zatímco se pacientka upnula k naději na paliativní péči, její manžel byl na pokraji sil. Péče o nemocnou ženu v domácím prostředí ho podle dostupných informací psychicky i fyzicky vyčerpávala. Podle zprávy zveřejněné listem Daily Mail to byl právě on, kdo druhý den poté, co hospic žádost zamítl, začal naléhat na nové posouzení způsobilosti k eutanázii.
První odborník, který stav ženy hodnotil, vyjádřil vážné pochybnosti. Upozornil na obrovské riziko vnějšího tlaku ze strany manžela a zdůraznil, že žena potřebuje komplexní podporu, nikoliv smrtící injekci. Systém však v tuto chvíli fatálně selhal.
Rychlost, která bere dech
Během jediného dne byl povolán třetí posuzovatel, který během několika hodin potvrdil, že žena je „způsobilá“. Zákrok byl proveden ještě ten samý večer. Komise, která případ později zkoumala, neskrývala své zděšení nad šíleným časovým rámcem. Vše proběhlo tak rychle, že nebylo možné posoudit sociální, lékařské, ani psychické potřeby pacientky.
Dr. Ramona Coelho, členka vyšetřovacího výboru, postup ostře kritizovala: „Důraz měl být kladen na poskytnutí adekvátní podpory jak pacientce, tak jejímu manželovi, aby se necítili v koncích. Místo pomoci s péčí jsme jim nabídli konečné řešení.“
Kanada na hraně propasti?
Kanada legalizovala asistovanou sebevraždu v roce 2016. Tehdy se mluvilo o pomoci pro nevyléčitelně nemocné v terminálním stádiu. Od té doby se však zákony neustále rozšiřují – dnes k zákroku stačí chronické onemocnění nebo postižení a brzy se plánuje zahrnutí osob s duševními poruchami.
Tento případ z Ontaria vyvolává děsivou otázku: Stává se eutanázie v rukou státu způsobem, jak vyřešit nedostatek sociální péče a vyhoření příbuzných? Pokud se právo na smrt stane povinností pro ty, kteří mají pocit, že jsou na obtíž, pak jsme jako společnost selhali v tom nejzákladnějším – v ochraně lidského života.
