Pokusila se nejdřív sama sebe přesvědčit, že do něj nahlížet nebude. Ale zvědavost a strach zvítězily. Když otevřela zprávy, krev se jí v žilách zastavila.
„Zase jsme se pohádali… Ale víš, jak moc tě miluju.“
„Naštval ses? Nechtěla jsem. Už běžím pro rohlíky.“
„Neměl jsi na mě křičet. Ale i tak tě miluju.“
Každá další zpráva ji bodala víc. Pro koho psal? Kdo mu tak důvěrně psal zpátky? Komu vyznával city? Zmocnila se jí panika, vztek, zmatek. Přes slzy projížděla jednu zprávu za druhou, až dorazila na úplný začátek konverzace.
Tam stálo:
„Neumím ti všechno říkat. Když jsi u mě, ztrácím slova. Tenhle telefon je můj tajný deník o tobě. Tady píšu vše, co k tobě cítím. Pokud ho někdy najdeš, věz – je celý o tobě.“
Byla to jako ledová sprcha. Celé ty roky si Jakub vedl deník svých emocí. Neschopný nahlas vyjádřit, co cítil, své pocity ukrýval do druhého telefonu, do zpráv, které adresoval jen jí – ale nikdy je nevyslal. Deník nebyl důkazem zrady, ale důkazem lásky.
Večer, když se vrátil z práce, mu telefon podala se slovy:
„Našla jsem ho.“
Jakub mlčel. Jen si sedl, objal ji a dlouho držel v náručí. Mlčeli spolu, tentokrát jiným tichem – plným pochopení a úlevy.
Zrodil se nový začátek. Dohodli se, že si založí společný e-mail, kde budou oba psát všechno, co nedokážou vyslovit. Strachy, přání, bolesti i lásku. A pak si o tom společně promluví.
Ten večer mezi nimi zmizela zeď, která je tak dlouho dělila. A ona si uvědomila, že je znovu zamilovaná. Do muže, který sice neuměl mluvit, ale miloval o to upřímněji.
Někdy ten, kdo mlčí, miluje nejvíc. Jen potřebuje najít jinou cestu, jak vám to říct.
