Vypravěčka, která má dva malé potomky, náročnou práci a manžela, hned navrhla racionální řešení: najmout profesionální pečovatelku, případně zvážit umístění do kvalitního pečovatelského zařízení. Uvědomovala si, že fyzicky ani časově nedokáže všeho nechat a přestěhovat se k matce.
V tu chvíli vystoupila její sestra s rozhodným prohlášením: „Není potřeba žádných pečovatelek. Postarám se o ni sama. Mám na to víc času.“ Měla práci na dálku, žádné děti, žádné domácí povinnosti v rozsahu, jaké má rodina s dětmi. Vypravěčce se to zdálo jako spravedlivé rozdělení rolí – sestra zajistí každodenní péči, ona se postará o finanční stránku a praktickou podporu.
První týdny plné klidu. A pak začaly varovné signály
První měsíc působilo vše navenek idylicky. Dcera volala matce každý den, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Z telefonu se ozýval klidný hlas nemocné ženy, která opakovala, že se má slušně, že sestra vaří, pomáhá jí a stará se o ni. Zdálo se, že dohoda funguje a že matka je v bezpečí.
Postupně se ale něco změnilo. Matka začala do telefonu odpovídat stručně a unaveně. Často jen pronesla, že je vyčerpaná a chce spát. Dcera to přičítala diagnóze, silným lékům a celkovému oslabení organismu. Nenapadlo ji, že za tím může být něco mnohem vážnějšího.
Panický telefonát souseda: „Přijeďte okamžitě!“
Zlom nastal zhruba po měsíci. Vypravěčce zazvonil telefon – na displeji se objevilo číslo matčina souseda. V telefonu se ozýval rozechvělý hlas. Soused naléhavě žádal, aby okamžitě přijela, aniž by chtěl cokoli detailně vysvětlovat. Jeho tón byl natolik vyděšený, že dcera okamžitě pomyslela na prudké zhoršení zdravotního stavu matky.
Bez váhání nechala všeho, co měla rozdělané, a rozjela se k matčině bytu. Měla klíče, takže odemkla sama. To, co uviděla za dveřmi, ji doslova paralyzovalo.
Šok za dveřmi bytu: špína, hlad a zoufalství
Byt, kde dřív vládla pečlivost a pořádek, vypadal jako po dlouhém zanedbání. Dřez byl plný špinavého nádobí, odpadky nikdo nevyhazoval, prádlo bylo nahromaděné a nevyprané. Vzduch byl těžký, zatuchlý, nepříjemný.
V pokoji na posteli ležela matka – zhubnutá, bledá a vyčerpaná. Jakmile uviděla dceru ve dveřích, rozplakala se. Dcera si k ní sedla, vzala ji za ruku a snažila se pochopit, co se stalo. První otázka směřovala k sestře: kde je, proč tu není, když měla matce pomáhat?
Odpověď byla mrazivá. Matka se slabým hlasem vysvětlila, že sestra k ní dochází jen jednou za tři dny. Nakoupí hotová jídla, položí je na stůl v kuchyni a zase odejde. Často prý ani nevejde do pokoje. Podle matky se běžně ozve pouze z chodby: „Přinesla jsem ti jídlo, ohřeješ si ho sama.“ – a zmizí.
Nemocná žena sama, bez pomoci a bez základní péče
Matka přitom nebyla schopná se bez pomoci ani posadit, natož dojít do kuchyně nebo koupelny. Jídlo jedla studené, protože nedokázala dojít k mikrovlnné troubě. Myla se minimálně, měla strach jít do koupelny – bála se, že uklouzne a nikdo jí nepomůže vstát. Léky brala nahodile, jen když si vzpomněla, protože nad ní nikdo nedržel dohled.
Dcera seděla vedle ní a poslouchala, jak se v ní mísí šok, hněv a vina. Sestra, která se před lékaři i rodinou postavila jako zodpovědná pečovatelka, ve skutečnosti matku prakticky opustila. Její návštěvy byly jen krátkou formalitou – půlhodina, aby mohla navenek tvrdit, že se stará, a přitom nemocnou ženu nechávala většinu času samotnou.
Konfrontace se sestrou: chladná slova místo omluvy
V návalu emocí vytočila dcera sestřino číslo. Chtěla vysvětlení. Zeptala se jí přímo, proč lhala, proč matku nechala v takovém stavu. Odpověď ji zasáhla svou bezohledností. Sestra bez emocí odsekla: „Vždyť se na ni chodím dívat, pomáhám jí. Nemohu s ní být 24 hodin denně, mám také svůj život.“
Vypravěčka se jí zeptala, proč tedy vůbec takovou odpovědnost přijala, když věděla, že ji nebude schopná plnit. Sestra reagovala další ledovou větou: „A ty bys snad chtěla sama nechat práci? Tak se do toho nepleť. Dělám, co můžu.“ Odpovědnost přehodila zpět na ni a odmítla připustit, že situace je neudržitelná a pro matku nebezpečná.
Dcera hovor ukončila. Seděla u postele, objímala plačící matku a snažila se ji uklidnit. Nemocná žena ji prosila: „Prosím, nedomlouvej jí. Je jen zaneprázdněná.“ I v této chvíli matka svou druhou dceru omlouvala, jako by se bála, aby mezi sestrami nevznikl nevratný konflikt.
Radikální krok: matka jde z bytu pryč
Následující den už dcera nechtěla nic riskovat. Matku odvezla k sobě domů. Přestavěla obývací pokoj na samostatný pokoj pro nemocnou ženu, zajistila jí pohodlí a bezpečí. Najala pomocnici na několik hodin denně, aby měla jistotu, že o matku bude postaráno i v době, kdy je v práci, a sama omezila pracovní vytížení, aby s ní mohla trávit více času.
Sestra se od té chvíle úplně odmlčela. Nezavolala, nezeptala se, jak se matce daří, ani ji nepřišla navštívit. Jako by zmizela ze života své nemocné matky i sestry, které přenechala veškerou zodpovědnost.
Nový život u dcery a hořká otázka na závěr
Dnes matka sedává na gauči v dceřině bytě, popíjí čaj a sleduje, jak si její vnoučata hrají. Usmívá se, přibrala, vypadá klidněji a bezpečněji než v zanedbaném bytě, kde zůstávala celé dny sama. O fyzickou péči je postaráno, ale v rodině zůstala hluboká rána.
Dcera se na ni dívá a v hlavě jí stále dokola běží stejné myšlenky: jak je možné, že někdo dokáže nechat blízkého člověka v takovém stavu, a přitom rodině tvrdit, že je vše v pořádku? Jak může vlastní sestra takhle lhát, dělat si alibi krátkými návštěvami a tvářit se, že plní svůj slib?
Otázka, kterou si klade, je krutě jednoduchá a přesto téměř neřešitelná: je možné sestru za takové jednání někdy upřímně omluvit, nebo jde o zradu, kvůli které se vztahy přetrhnou navždy?
Co byste na jejím místě udělali vy – odpustili byste sestře takové selhání, nebo byste s ní přerušili kontakt jednou provždy?
