Každé pondělní dopoledne, s neochvějnou pravidelností, přicházel k pokladně, vytáhl peněženku a požádal: „Dva lístky na ranní představení, prosím.“ Přesto vždy seděl v sále sám.
Moji kolegové v tom viděli příležitost ke vtípkům. „Možná čeká na dávnou lásku… nebo na ducha,“ smáli se. Ale mně na jeho tichém, důstojném postoji něco říkalo, že v tom je mnohem víc.
A pak přišlo pondělí, kdy jsem měla volno. Rozhodla jsem se zjistit pravdu.
V sále jsem se posadila vedle něj a s jemným úsměvem prolomila ticho: „Myslela jsem, že dnes nebudete sám.“ Edward se pousmál, ale v jeho očích se zaleskl smutek.
A začal vyprávět.
Před lety zde pracovala mladá žena — Evelyn. Jemná, nenápadná, ale s neodolatelným kouzlem, které se mu vrylo do srdce. Zamilovali se. Jednoho dne ji pozval na ranní promítání. Souhlasila. Jenže nikdy nepřišla. Později zjistil, že byla propuštěna a vedení kina mu odmítlo sdělit jakékoli podrobnosti. Zmizela beze stopy. On se oženil, vedl dlouhý život, ale po smrti manželky se začal vracet na místo, kde ji naposledy očekával. Každé pondělí kupoval dva lístky — pro sebe a pro Evelyn.
Jeho příběh mě hluboce zasáhl. „Pomůžu vám ji najít,“ vyhrkla jsem bez váhání. Tehdy jsem ještě netušila, do čeho se pouštím.
Začala jsem pátrat. Věděla jsem, že kdysi v kině pracovala. Věděla jsem také, kdo ji vyhodil — můj otec, tehdejší vedoucí kina.
Rozhovor s ním byl jako procházka minovým polem. Chladný, strohý, bez emocí. Ale když jsem zmínila jméno Evelyn, jeho tvář na zlomek vteřiny změkla.
A tehdy přišla šokující pravda.
„Nejmenovala se Evelyn,“ pronesl tichým hlasem. „Byla to Margaret. Tvoje matka.“
Svět se mi na okamžik zastavil. Matka, o které jsem si celý život myslela, že její manžel — můj otec — je právě on.
Vše bylo jinak. Margaret měla poměr s Edwardem. Když otěhotněla, můj otec vše zjistil. Ze strachu ze skandálu Evelyn (Margaret) propustil, odřízl ji od Edwarda a tajemství si nesl celé roky.
Edward byl můj skutečný otec.
Zavládlo tíživé ticho. Nakonec jsem pronesla: „Měli bychom ji společně navštívit. Ona je stále naživu.“
Matka žila v domově pro seniory, už roky bojovala s Alzheimerovou chorobou. Když jsme ji společně navštívili, zprvu nereagovala. Ale když Edward zašeptal její dávné jméno „Evelyn“, její oči se rozzářily poznáním: „Edwarde?“
Objali se po desetiletích odloučení. Byla to scéna, na kterou se nezapomíná.
I můj otec — Thomas — poprvé po dlouhých letech projevil lítost. Poprvé jsme byli všichni upřímní.
A pak přišlo smíření.
Zůstali jsme spolu — já, moje matka, Edward i Thomas — na vánoční čokoládu a film. Čtyři lidé spojení bolestí, láskou i odpuštěním.
Ten den jsme společně napsali nový začátek našeho života.
