Nejdřív se vymlouvala, že by pro babičku byla cesta do centra Brna náročná, že by dlouho seděla, že je to pro ni příliš. Ale cítila jsem, že za jejími slovy se skrývá něco mnohem bolestivějšího.
Nakonec z ní vyšlo to, co mi sevřelo srdce:
„Mami, nechci, aby tam byla. Vypadá... nevhodně. Moje kamarádky jsou stylové, z dobrých rodin. Nechci, aby se jí někdo posmíval.“
Zůstala jsem oněmělá. Nechápala jsem, jak mohla moje vlastní dcera, vychovaná v lásce a úctě k rodině, pronést něco takového. Vždyť právě babička jí šila panenky, když byla malá, sedávala u její postýlky, když měla horečky, a kolikrát jí vyprávěla pohádky, když já byla v práci. A teď má být její přítomnost ostudou?
Noc jsem probděla a přemítala, jak jí vysvětlit, co znamená rodina. Že svatba není jen přehlídkou dokonalosti, ale oslavou lásky, vděčnosti a kořenů, ze kterých jsme vyrostli. Druhý den jsem s Evou promluvila znovu, tentokrát klidně, bez výčitek, s láskou.
Vyprávěla jsem jí, jak babička držela celou naši rodinu pohromadě, když jsme měli těžké časy. Jak jí šila první šaty do školy. Jak jí nesla buchty na každý školní výlet. Eva naslouchala, slzy jí kanuly po tvářích.
„Mami, je mi těch myšlenek líto. Ale pořád mi přicházejí. Bojím se, že mě lidé budou pomlouvat,“ šeptala.
Věřila jsem, že ji moje slova obměkčila, ale pak přišla její poslední, krutá věta:
„Řekla jsem, že tam nebude! Nechci si na své svatbě udělat ostudu!“
V té chvíli jsem se rozhodla. Řekla jsem jí, že na svatbu nepřijdu, pokud babičku nepozve. Eva jen pokrčila rameny a beze slova odešla.
V den svatby jsem jela k mamince. Přivezla jsem jí dort, udělala nákup a pomohla s úklidem. Celý den mi ale sžíralo srdce vědomí, že moje dcera právě říká „ano“ bez své rodiny. Maminka netušila nic. V určité chvíli si dokonce vzpomněla, že dnes měl být ten velký den:
„Janičko, dnes je Evina svatba! Nepřišly jsme pozdě? Pojď, oblékneme se, ještě to možná stihneme!“
Její oči zářily nadějí a očekáváním.
Neměla jsem sílu jí říct pravdu.
„Mami, svatbu odložili. Něco na matrice nevyšlo,“ zalhala jsem s úsměvem, zatímco mě uvnitř trhala bolest.
Večer jsme si spolu daly čaj. Maminka se usmívala a já v sobě dusila tíhu její nevědomosti i vlastní zrady. Dívám se na Evu a přemýšlím: Jak jsme selhali? Jak mohla z dítěte, které jsme vychovávali s takovou péčí, vyrůst tak chladný a povrchní člověk? Co ji to naučil tento svět, že se stydí za vlastní kořeny?
A nejvíc mě děsí jiná myšlenka: až jednoho dne zestárnu já, bude se za mě také stydět?