Úplně jiný obraz se však otevírá v místech, kde děti vyrůstají bez rodičů. Děti v ústavech a sirotčincích jsou často nejzranitelnější bytosti, které máme tendenci vnímat jen jako čísla v systému. Přesto právě ony nejvíce potřebují jistotu, cit a pocit bezpečí. Matka je pro dítě obvykle první a nejdůležitější osobou v životě. Pokud tuto roli nikdo nenahradí a dítě nedostává lásku ani pozornost, navenek možná mlčí, ale uvnitř prožívá trýznivou osamělost.
Život bez lásky: děti, které se učí nevěřit
Dítě, které dlouhodobě postrádá něhu, zájem a skutečnou péči, se učí žít v tichém strachu. Vyrůstá v pocitu, že svět je nebezpečné místo a že není nikdo, komu by mohlo důvěřovat. Tam, kde zdravé dítě automaticky sahá po ruce rodiče, dítě z ústavu často žádnou takovou ruku nemá. Musí si vystačit samo, a tak se učí spoléhat výhradně na sebe – ne proto, že by bylo silné, ale protože nemá jinou možnost.
Ne všechny děti měly šanci poznat svou matku. Některé byly odloženy krátce po narození, jiné odebrány z rodiny kvůli zanedbávání nebo týrání. V oficiálních dokumentech se píše o „umístění do zařízení“, ale za těmito slovy se skrývá konkrétní příběh – a často i hluboké zklamání a bolest, kterou si tyto děti nesou dál do života.
Sirotčince jako místo pomoci i osamění
V zahraničí byl popsán případ jednoho sirotčince, který se stal děsivým symbolem toho, jak silně jsou děti závislé na lidské blízkosti. Návštěvníci často přicházejí s dobrými úmysly – přivezou pleny, oblečení, hračky, někdy finanční dary. Ti, kteří se věnují charitě, mnohdy udělají to, co považují za nutné: přinesou, co je potřeba, předají dary, podívají se kolem – a zase odejdou.
Jsou ale i lidé, kteří nejdou jen „předat balíček“. Zůstávají s dětmi déle, povídají si s nimi, hrají hry, učí je novým věcem. Jenže takové návštěvy trvají většinou krátce – pár hodin, pár dní, v lepším případě pár týdnů. Potom odjedou a děti zůstávají zase samy, odkázané hlavně na personál, který se snaží, ale má na starosti desítky dalších dětí.
Nejmladší děti, zejména miminka, jsou v tomto ohledu nejvíce opomíjené. Nemluví, neumějí si o pozornost říct jinak než pláčem. Lidé proto často upřednostní starší děti, se kterými si mohou popovídat, zasmát se nebo je něco naučit. Kojenecká oddělení tak zůstávají stranou zájmu – a právě tam se odehrávají ty nejtišší tragédie.
Muž vešel na kojenecké oddělení. Čekal pláč, našel děsivé ticho
Jednoho dne se do tohoto sirotčince vypravil muž, který chtěl navštívit právě část s nejmenšími dětmi. Požádal personál, aby ho pustil na kojenecké oddělení. Když vstoupil dovnitř, spatřil dlouhou místnost a v ní řady postýlek – odhadem kolem sta.
To, co ho zasáhlo nejvíc, ale nebyl pohled na tolik opuštěných dětí. Bylo to ticho. V místnosti, kde by každý očekával pláč, kňourání, volání, se nerozezněl jediný hlas. Některá miminka spala, jiná měla otevřené oči a tiše hleděla do prostoru, na strop, na mříže postýlky. Ale žádné z nich neplakalo.
Pro někoho, kdo nikdy předtím podobné zařízení nenavštívil, to bylo téměř znepokojivější než jakýkoli nářek. Ticho, které by mělo znamenat klid, tady působilo jako mrazivý důkaz rezignace.
Vysvětlení zdravotní sestry, které bere dech
Muž se obrátil na zdravotní sestru a zeptal se, proč je na oddělení tak nezvyklé ticho. Odpověď, kterou dostal, si bude pamatovat celý život. Sestra mu bez okolků popsala realitu, kterou většina lidí nikdy nevidí.
Vysvětlila mu, že když se miminka do ústavu dostanou, první hodiny a dny hodně pláčou. Volají o pomoc, volají matku, volají kohokoli, kdo by přišel a přivinul je k sobě. Nikdo však nepřichází tak často, jak by potřebovala. Personál má omezené možnosti, na jedno dítě není tolik času jako v rodině. A tak se po několika dnech, týdnech či měsících něco zlomí.
Děti pomalu přestávají plakat. Jako by pochopily, že jejich volání nikdo nevyslyší, že náruč, kterou hledají, zůstane prázdná. Přestanou doufat, že na jejich pláč někdo odpoví. A v místnosti, kde je sto miminek, zavládne nepřirozené, tíživé ticho.
Muž se po těchto slovech rozplakal…
V té chvíli si plně uvědomil, co se odehrává v malých dětských srdcích. Kolik bezmoci, smutku a pocitu prázdnoty se skrývá za tichým pohledem dítěte, které už přestalo prosit o pozornost.
Ticho jako výkřik o pomoc: co s tím můžeme dělat?
Děti nejsou věci, které lze odložit do kouta a zapomenout na ně. Přesto se mnoho z nich ocitá v ústavech právě proto, že o ně dospělí neprojevili skutečný zájem. V papírech se často objevují formulace o „neplánovaném těhotenství“ nebo „sociálně nepříznivé situaci“, ale za těmito slovy se skrývá krutá skutečnost: někdo se rozhodl, že dítě do jeho života „nepatří“.
Někteří rodiče své děti označují za omyl – výsledek chvilkové vášně, která jim „zkazila plány“. Nechtěné dítě pak místo domova dostane postýlku mezi čtyřmi stěnami a budoucnost plnou otázek, na které nikdo neodpoví. Proč mě nikdo nechtěl? Co jsem udělalo špatně? Proč jsem samo?
Plánované rodičovství není prázdný pojem ani přežitek. Je to základní projev zodpovědnosti. Pokud se dítě narodí neplánovaně, neznamená to, že je méněcenné nebo méně hodné lásky. Znamená to jen, že dospělí musejí o to víc převzít odpovědnost za svůj čin – a za život, který přivedli na svět.
Výzva pro společnost: nezavírejme oči
Sdílejte tento článek, aby i ostatní lidé konečně pochopili, že děti nejsou věci, které lze jen tak odložit. Mnoho drobečků se totiž v sirotčinci ocitá hlavně proto, že dospělí nemají zájem.
Názory veřejnosti, tlak společnosti i konkrétní pomoc mohou rozhodnout o tom, zda dítě stráví dětství mezi zdmi ústavu, nebo v náruči rodiny. Ne každý může adoptovat nebo se stát pěstounem, ale každý může pomoci alespoň tím, že téma nenechá zapadnout. Mluvit o osudu těchto dětí není patos, ale nutnost.
