Mezi těmi, kdo přišli uctít památku zesnulého, nechyběl ani Ivan Trojan. Právě jeho přítomnost a následná slova zaujaly pozornost: herec působil viditelně zasaženě a jen stěží skrýval, jak osobně tuto ztrátu prožívá.
Ivan Trojan / Zdroj: youtube.com
Ivan Trojan dorazil otřesený: bylo vidět, že se loučí s přítelem
Trojan podle svědků dorazil na obřad ve stavu, kdy se emoce jen těžko drží na uzdě. Smutek se mu zračil ve tváři a působil dojmem člověka, který se snaží zachovat klid, ale zároveň ví, že některé ztráty se „odchodí“ jen velmi pomalu.
Krátké vyjádření, které pronesl, vyznělo jako připomínka, že Jan Potměšil nezanechal stopu pouze na jevišti či před kamerou. V jeho slovech bylo cítit uznání k osobnosti, která měla vliv i mimo profesní svět – mezi lidmi, kteří ho znali osobně a s nimiž udržoval vztahy založené na důvěře.
Jan Potměšil / Zdroj: youtube.com
Nejsilnější chvíle: přiznání o slibu, který už nešlo dodržet
Zlom nastal ve chvíli, kdy Ivan Trojan otevřel téma, které v něm podle všeho zůstává jako nedořešená záležitost. Přiznal, že nestihl splnit slib, na němž se s Janem Potměšilem domluvili krátce před jeho odchodem. Nešlo o velké veřejné gesto ani o projekt, který by se dal dohledat v programu divadel. Spíše o obyčejnou, lidskou domluvu – znovu se sejít, promluvit si a být na chvíli spolu bez spěchu.
Jenže čas, který si lidé často plánují „až potom“, už tentokrát nepřišel. A právě to z Trojanových slov vystupovalo jako nejbolestnější: vědomí, že některé věci lze odkládat jen do chvíle, než se z odkladu stane definitivní konec.
Ivan Trojan / Zdroj: youtube.com
„Nedokončená kapitola“ jako tichá lítost
To, co zaznělo, nepůsobilo jako teatrální výstup ani jako snaha dojmout za každou cenu. Naopak. Šlo o typ lítosti, o němž se nahlas nemluví často – protože člověk ví, že už ji nelze napravit. Podle přítomných bylo z Trojanova projevu patrné, že nejde o výčitku vůči komukoli jinému, ale spíše o vnitřní tlak, který zůstává, když se poslední setkání odloží a pak už nepřijde.
V podobných chvílích se připomíná křehkost času i vztahů: stačí drobné „ozvu se“, „zavolám“ nebo „zastavím se příště“ – a z příště se může stát nikdy. Právě tento podtext se nad rozloučením s Janem Potměšilem vznášel a působil o to silněji, že přicházel od člověka, který zjevně nemluvil jen za sebe, ale i za mnohé další, kteří někdy něco důležitého odložili.
Ivan Trojan / Zdroj: youtube.com
