Profesor Ivan Pavlovič v těchto úvahách popisuje člověka jako bytost složenou z atomů, přičemž tělo chápe jako „byt“, který nese duši a ducha. Po skončení pozemského života se podle něj duše a duch „stěhují“ jinam a ve fyzické schránce se mají spouštět procesy, které mohou být pro okolí nepříznivé.
V jeho pojetí se po smrti ve fyzickém těle hromadí negativní náboj, který se má ukládat trvale. Právě z toho vyvozuje doporučení, jak se v prvních dnech po úmrtí chovat, aby se podle těchto představ snížilo riziko dopadu na zdraví, pohodu a život pozůstalých.
Svíčky v den úmrtí i v dalších „meznících“
Mezi nejvýraznější pravidla patří práce se světlem svíček. Podle doporučení mají být den úmrtí, devátý a čtyřicátý den, dále po jednom a pěti letech chvílemi, kdy do našeho světa „přicházejí silné energetické toky z jiného světa“.
V těchto dnech se má v domě, kde člověk zemřel, zapalovat svíčka či svíčky, protože oheň má podle tohoto výkladu „snížit energetické toky“. Pokud se zesnulý stále nachází doma, doporučuje se umístit u něj čtyři zapálené svíčky: „jedna za hlavou a u nohou a jedna na každé rameno“.
Co s věcmi zesnulého: prsteny, osobní předměty a sliby
Další část doporučení se týká osobních věcí zemřelého. Zvláštní pozornost je věnována snubním prstenům: podle tohoto pojetí by se neměly předávat dál, protože mají „obsahovat informace o majiteli“.
Uvádí se také konkrétní postup pro manželské páry: „Snubní prsteny manželů by měly být umístěny do rakve zesnulého, který zemřel jako poslední.“ Do rakve se podle těchto doporučení dávají i další věci, kterých si člověk za života mimořádně vážil – například insignie, výstřižky z novin nebo osobní poznámky.
Výrazným bodem je i důraz na plnění slibů, které byly zesnulému za života dány. Zmiňuje se i krajní varování: „Pokud například manželka slíbila, že se znovu nevdá, a poté tento slib porušila, její nový manžel předčasně zemře.“ Jde o tvrzení vycházející z víry v přímou souvislost mezi „energetickým“ závazkem a následky v životě pozůstalých.
Proč se podle těchto pravidel „nesmí vařit“
Nejvíce pozornosti obvykle vzbuzuje doporučení, že v domě, kde se nachází zesnulý, se nemá vařit. Důvod je vysvětlován dvojím způsobem.
Zaprvé se uvádí, že „energetická podstata člověka“ je podle tohoto pohledu stále přítomná a „také chce ‚jíst‘“. Zadruhé je v blízkosti těla popisována přítomnost „entit z jiného světa“, jejichž energie má mít vliv i na připravované jídlo. Výsledkem má být zhoršení pohody těch, kdo by takové jídlo jedli.
Kdy je nejlepší čas navštívit hroby zesnulých příbuzných?
Samostatnou kapitolu tvoří návštěvy hřbitovů. Podle těchto úvah může „energie zesnulého“ na živé působit a někdy jim dokonce „brát energii“. Z toho plyne doporučení chodit na hroby pouze o církevních svátcích, protože právě tehdy mají podle tohoto výkladu přicházet „pozitivní energie“, zatímco jindy mají převažovat „negativní“.
Text upozorňuje, že negativní energie má být riziková hlavně pro lidi, kteří jsou oslabení nemocí nebo stresem. Vysvětlení je podpořeno i obrazným přirovnáním: tělo zesnulého je označeno za jakýsi „elektrolyt“, který po smrti vlivem „energetického pole Země“ akumuluje negativní náboj.
Z toho se vyvozuje, že hřbitovy mají být místy „nabitými negativní energií“ a nemají být vhodné k bydlení v těsné blízkosti – ani na místech, kde kdysi hřbitov stál.
Příklad z Moskvy a varování před „negativním vlivem“ míst
Jako ilustrace se zmiňuje dům na Kutuzovském prospektu v Moskvě, kde měl kdysi žít Leonid Brežněv. Podle uvedeného tvrzení měl být tento dům postaven na hřbitově, což má vysvětlovat, proč obyvatelé údajně trpěli různými nemocemi více než lidé v jiných domech.
V závěru se zdůrazňuje přesvědčení, že lidské zdraví závisí na „integritě a zdraví energeticko-informační skořápky“ a že vše, co na ni působí negativně, se může odrazit i na fyzickém stavu a vzniku onemocnění. Proto má být podle těchto doporučení důležité znát faktory, které údajně „negativně ovlivňují naši energii“, a vyhýbat se jim.
