reklama
V ospalém ránu v jednom z klidných brněnských předměstí se ozývalo jen tiché šumění ranního života. Dědeček Petr si vychutnával vzácnou chvíli klidu, kdy mohl nerušeně popíjet kávu a ponořit se do novin. Mírné světlo pronikalo závěsy a vše působilo poklidně. Jenže toho rána klid narušily podivné zvuky — šoupání, kroky a tiché dětské „sakra“, které Petr až příliš dobře poznal z vlastních úst.
Nakoukl do předsíně a zůstal stát. Jeho vnuk Honzík, sotva sedmiletý, se právě pokoušel obout staré kožené boty svého otce. Byly mu obrovské, těžké a klouzaly mu z nohou, přesto v nich urputně kráčel vpřed. Pyžamo s kosmonauty kontrastovalo s vážnou soustředěností na jeho tváři.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
