Ačkoli se ve skutečnosti jmenuje Sefida, v Německu ji všichni znají jako Hannu Heck – přezdívku, kterou jí kdysi dal její otec a která jí zůstala i v nové zemi. První kroky v Německu byly těžké: neuměla německy, neměla zázemí a musela si poradit v úplně cizím prostředí.
První práce a nečekané „seznámení“
Hana začínala jako pečovatelka u staršího pána. Už při prvním zaměstnání ji ale překvapilo, s čím se setkala.
„Začala jsem pečovat o jednoho muže. Když jsem přišla, jeho žena nás chtěla dát dohromady, hned mi bylo všechno jasné, divila jsem se, kam jsem to vlastně přišla. Potom jsem šla pracovat do restaurace, kterou vede jedna z nás z Kosova, všechno mi překládala, protože já jsem tehdy neuměla ani slovo německy.“
Po zkušenosti v domácnosti zamířila do restaurace, kde jí pomáhala krajanka z Kosova – překládala jí a pomáhala jí zorientovat se v německém prostředí. Jazyková bariéra byla obrovská, ale Hana se nevzdávala. Právě v tomto období se však její život vydal směrem, který by ji dříve ani nenapadl.
Osudové setkání s 88letým Němcem
Krátce poté potkala muže, který zásadně ovlivnil její budoucnost. Šlo o Němce, který měl tehdy 88 let, zatímco Hana byla padesátnice. Nabídl jí neobvyklou dohodu – a ona ji přijala.
Potom jsem potkala svého muže, nabídl mi, abych se o něj starala, dokud nezemře, protože neměl dobrý vztah s dětmi a nechtěl jít do ústavu, a na oplátku mi slíbil, že si mě vezme, abych dostala pracovní víza. A tehdy řekl, že mi nechá všechno, co má. Tento muž mi řekl, že býval velkým šéfem. Myslím, že v té době mu bylo 88 let a mně 50.“ – začíná Hanin příběh.
Muž, který se označoval za bývalého „velkého šéfa“, měl napjaté vztahy se svými dětmi a odmítal skončit v domově pro seniory. Hana v jeho nabídce viděla šanci na legální pobyt, pracovní víza a finanční jistotu do budoucna. Součástí dohody bylo také to, že jí po své smrti zanechá všechen majetek.
Rodině se svěřit bála, ale odsouzení nepřišlo
Přestože byla už zralá žena, o plánu provdat se za téměř devadesátiletého muže dlouho nedokázala otevřeně mluvit ani s vlastní rodinou. Obávala se nepochopení, odsudků i kritiky. Nakonec však doma pochopili, že nejde o romantickou pohádku, ale o tvrdě racionální rozhodnutí.
„Hned si všimli, že se něco děje. Ale pochopili, proč to dělám, nikdo mě neodsoudil. Chtěla jsem si zajistit důchod pro sebe. Měla jsem tehdy i půjčku, dal mi peníze a okamžitě jsem ji splatila. Pečovala jsem o něj čtyři roky. Nejdřív jsem se bála. Měla jsem vlastní pokoj a na noc jsem se zamykala. Když jsem viděla, že je ten muž v pořádku, uklidnila jsem se. Měl těžkou povahu, ale já jsem byla trpělivá.“
Hana přiznává, že na začátku měla strach – zamykala se na noc ve svém pokoji, protože muže prakticky neznala. Postupně zjistila, že fyzicky péči téměř nepotřebuje, ale jeho povaha byla složitá. Přesto u něj vydržela čtyři roky a díky němu se zbavila dluhů, včetně jedné větší půjčky, kterou mohla okamžitě splatit.
Napjaté vztahy s dětmi a boj o dědictví
Starší Němec Hanu informoval, že má tři syny. Až po jeho smrti však vyšlo najevo, že existuje i čtvrtý. Rodinné vztahy byly komplikované a příchod nové manželky z ciziny situaci rozhodně neulehčil.
„Nejdřív mě nepřijali, protože si mysleli, že si vezmu dědictví. Všichni jsme si sedli ke stolu a já jsem jim všechno z očí do očí řekla, jakou dohodu mám s jejich otcem. Požádali mě o závěť, řekla jsem jim, ať si ji vyžádají sami od soudu. Potom jsem se jich zeptala, jestli si beru něco, co mi nepatří, nikdo nenamítal.“
Synové ji zpočátku odmítali, protože se obávali, že přijdou o své dědictví. Až při společném jednání, kdy jim Hana otevřeně popsala dohodu s jejich otcem, se situace uklidnila. Odkázala je na soud, aby si závěť ověřili sami. Když se jich zeptala, zda si bere něco, na co nemá nárok, nikdo proti ní nakonec nevznesl námitku.
Život s devadesátníkem: cestování i povinnosti
Přestože muž už měl „devět křížků“, nebyl upoután na lůžko ani zcela odkázán na cizí pomoc. Naopak – podle Hany byl stále velmi vitální a společně často cestovali.
„Nebyla jsem jeho otrokem. Připravila jsem mu snídani, oběd a večeři, uklidila, vyprala a vyžehlila prádlo. Ale ani jsem ho nekoupala, ani neoblékala, všechno si dělal sám. Starala jsem se o něj jen tehdy, když umíral. Po jeho smrti jsem musela opustit byt. Ale všechno, co mi slíbil, jsem si mohla vzít. Neměla jsem byt, práci ani peníze. Abych si mohla pronajmout byt, musím mít uzavřenou pracovní smlouvu. Brzy jsem se zaměstnala jako kadeřnice u Itala. Moje kolegyně mi však dělaly naschvály. Snažila jsem se je získat na svou stranu a nakonec se mi to podařilo, ale po roce jsem dala v práci výpověď. Potom jsem se přestěhovala a zaměstnala v salonu u Araba. Ale podvedl mě i moje kolegyně.“ vysvětluje Hana.
Hana zdůrazňuje, že se necítila jako otrokyně – starala se o domácnost, vařila, prala a žehlila, ale manžel byl dlouho soběstačný. Intenzivnější péče přišla až v závěru jeho života. Po jeho smrti však přišel tvrdý střet s realitou: musela okamžitě opustit byt, protože neměla nárok v něm zůstat, a zároveň byla bez práce i bez vlastního bydlení.
Aby mohla v Německu získat nový pronájem, potřebovala pracovní smlouvu. Brzy se jí podařilo najít místo kadeřnice u italského zaměstnavatele. Prostředí ale nebylo přátelské – kolegyně jí ztrpčovaly život, a přestože si je časem dokázala naklonit, po roce sama dala výpověď. Následně přestoupila do salonu vedeného Arabem, kde však podle svých slov zažila další zklamání: zaměstnavatel měl podvést ji i ostatní kolegyně.
Tři práce, málo času a touha vrátit se domů
Dnes Hana nežije v luxusu, který si možná vysnila, když přijímala nabídku svého o mnoho staršího manžela. Naopak – její každodennost je plná práce a povinností. Aby se uživila a zajistila si budoucnost, musí kombinovat několik zaměstnání.
V současnosti pracuje v ochrance, o víkendech se stará o staršího pána a ve volném čase stále nabízí kadeřnické služby lidem, které zná. Sociální život tím ale prakticky zanikl – času na přátele jí nezbývá téměř vůbec.
„Hodně pracuji a nedaří se mi tu najít skutečné přátele, protože nemám čas. Musím tu být kvůli určitým závazkům do prosince 2024 a potom se vrátím domů. Po Němci mi zůstal důchod asi 500 eur a když k tomu připočtu svůj, tak mi to stačí. Chybí mi můj svět a nemohu se dočkat, až pojedu domů, tam mám chatu a svůj klid.“ – uzavřela Hana.
Po zesnulém manželovi jí zůstal důchod ve výši přibližně 500 eur, ke kterému se přičítá její vlastní penze. Pro ni osobně je to částka, se kterou dokáže vyžít, zvlášť pokud se vrátí domů, kde má chatu a vytoužený klid. V Německu ji však stále drží závazky až do prosince 2024.
Zaopatřená, ale nešťastná? Cena za jistotu v cizině
Hanin příběh otevírá nepříjemné, ale důležité otázky: Jakou cenu má finanční jistota, když je vykoupena osamělostí, tvrdou prací a životem v cizině bez blízkých lidí? A je sňatek z rozumu s výrazně starším partnerem skutečnou výhrou, nebo jen dočasnou záchrannou brzdou, která s sebou nese nové problémy a zklamání?
