„Rychle! Stoupni si do rohu!“ zasyčela na milence. Ten poslušně poslechl. Popadla dětský olej, potřela ho od hlavy až k patě, pak na něj nasypala pudr a přísně poručila: „Ani se nehni! Dělej, že jsi socha.“
Když vešel manžel do ložnice, zarazil se: „Co to sakra je?“
„To je socha,“ odpověděla klidně žena. *„Smithovi si jednu pořídili do ložnice a tak jsem chtěla taky. Líbí se mi to.“
Manžel jen pokrčil rameny. Neřešil to, lehl si do postele a během chvíle usnul.
Ale ve dvě ráno vstal. Odsunul peřinu, zamířil do kuchyně, vrátil se se sendvičem a lahví piva a zamířil rovnou k "soše".
„Tady máš, dej si něco.“ podal jídlo a pití muži v koutě, který se už potil strachy. A pak dodal:
*„Já stál jako socha u Smithových dva dny a nikdo mi ani vodu nenabídl!“*
Tohle je přesně ta situace, kdy i milenec musí uznat, že někdy prostě musíš držet pózu – a doufat, že ti aspoň přinesou pivo!
