Devatenáctiletý Josef Abrhám a jeho mladší bratr Antonín vyrůstali v prostředí, kde se o filmu, divadle a tvorbě mluvilo stejně přirozeně jako o škole nebo běžných rodinných starostech. Už od dětství vnímali, že v jejich rodině se umění nebere jako výstřelek, ale jako organická součást života. Podle jejich slov se talent, cit pro detail a schopnost vyprávět příběhy předávají v rodině z generace na generaci.
Bratři přitom odmítají představu, že by jejich cesta k herectví byla snadná díky příjmení. Zdůrazňují, že nejde o žádnou protekci ani automatický vstup do světa filmu, ale o prostředí, které je k umělecké tvorbě přirozeně vedlo. V takové rodině je normální diskutovat o rolích, o emocích na jevišti a o tom, jak se postava mění v průběhu příběhu.
Tíživé vědomí, že na hlubší poznání už je pozdě
Přestože dnes sami sbírají první zkušenosti před kamerou a začínají si budovat vlastní kariéru, otevřeně přiznávají, že největší bolestí pro ně není strach ze srovnávání s legendárními prarodiči, ale vědomí, že je nestihli poznat do hloubky. Dnes si mnohem víc než dřív uvědomují, kolik důležitých rozhovorů už nemohou vést.
S odstupem času je stále silněji trápí, že jako děti vnímali některé momenty jen okrajově. To, co tehdy brali jako samozřejmost – přítomnost dvou výrazných osobností české kultury u rodinného stolu – dnes vidí jako nenahraditelnou příležitost, která se už nevrátí. Vyrůstali s nimi, ale nestihli se jich zeptat na vše, co by je dnes zajímalo.
Otázky, které už nikdy nezazní nahlas
Josef i Antonín přiznávají, že by dnes dali velmi mnoho za možnost posadit se s prarodiči v klidu ke stolu a vést dlouhý rozhovor jen o herectví. Zajímalo by je, jak přesně vypadalo natáčení v době, kdy se točily filmy, které dnes patří k absolutní klasice, jak se připravovali na těžké role nebo jak se vyrovnávali s tlakem popularity a veřejného zájmu.
Chtěli by slyšet, jaké chyby dělali na začátku, čeho se báli před kamerou i na jevišti, co jim pomáhalo překonat trému a jak se vyrovnávali s kritikou. Takové osobní svědectví by pro ně bylo neocenitelným kompasem v době, kdy sami stojí na prahu vlastní kariéry.
Humor jako rodinné dědictví
Ve vzpomínkách obou bratrů zaujímá významné místo i smysl pro humor, který byl pro Libuši Šafránkovou i Josefa Abrháma typický. Nejen ve filmech, ale i v soukromí dokázali podle vnuků odlehčit situaci, vnést nadhled do každodenních problémů a proměnit obyčejné chvíle v nezapomenutelné.
Komedie, v nichž jejich prarodiče excelovali, patří dodnes k jejich nejoblíbenějším žánrům. Rádi se k nim vracejí, a to nejen kvůli profesionálnímu zájmu, ale i kvůli osobnímu poutu – každý film je pro ně zároveň rodinnou vzpomínkou. Vnímají, jak přirozeně uměli jejich prarodiče spojit komiku s lidskostí, smích s dojetím.
S lehkou nadsázkou naznačují, že právě tuto schopnost – přinášet publiku úsměv a zároveň zůstat civilní a opravdoví – by si jednou přáli předávat dál. Humor nevnímají jako únik, ale jako způsob, jak se vypořádat i s těžkými životními situacemi, včetně ztráty blízkých.
Začátky před kamerou a sen o divadle
Dnes už mají Josef i Antonín za sebou první zkušenosti před kamerou. Přestože jde zatím o úvodní kroky, dobře si uvědomují, že jejich cesta bude pod drobnohledem – příjmení Abrhám a odkaz Libuše Šafránkové automaticky vyvolávají očekávání. Oba však zdůrazňují, že nechtějí být jen pokračováním slavného rodu, ale samostatnými osobnostmi s vlastním rukopisem.
Kromě filmu je však stále silněji přitahuje divadlo. Právě jeviště podle nich v sobě skrývá největší kouzlo herectví – bez možnosti střihu, bez opakování, jen v přímém kontaktu s publikem. Vnímají, že právě na prknech, která „znamenají svět“, se nejvíc ukáže, co v herci opravdu je.
Zároveň si ale bolestně uvědomují, že legendární divadelní role jejich prarodičů už nikdy neuvidí naživo. Přiznávají, že záznamů existuje jen omezené množství a mnohá slavná představení zůstala jen v paměti diváků, kteří tehdy seděli v hledišti. Pro vnuky, kteří by dnes rádi studovali jejich práci do detailu, je to nenahraditelná ztráta.
Antonín Jan Abrhám / Zdroj: youtube.com
Divadlo, které zůstalo jen ve vzpomínkách
Právě nemožnost vidět naživo zásadní divadelní výkony Libuše Šafránkové a Josefa Abrháma vnímají jako jednu z nejbolestnějších mezer. Záznamy, které mají k dispozici, jsou vzácné, ale nikdy plně nenahradí atmosféru večera, kdy herci stojí před publikem a každý večer vytvářejí trochu jiný, neopakovatelný tvar představení.
Podle Josefa a Antonína je to právě divadlo, kde se nejjasněji ukazuje, jak hluboký vztah měli jejich prarodiče k herectví jako řemeslu i jako poslání. Tam se nehraje jen pro kameru, ale pro konkrétní lidi v sále, jejich reakce a energii. O to víc je mrzí, že tuto stránku jejich tvorby už mohou poznávat jen zprostředkovaně.
Josef a Antonín Abrhámovi / Zdroj: youtube.com
Odkaz, který zavazuje i bolí
Vnuci legendárního hereckého páru si tak nesou dvojí břemeno – silný odkaz, který je inspiruje, a zároveň prázdné místo po prarodičích, na které se už nikdy nebudou moci obrátit. S každým dalším krokem ve světě herectví si ostřeji uvědomují, jak moc by pro ně znamenalo mít po boku někoho, kdo si podobnou cestou prošel před desítkami let.
Jejich vyprávění ale zároveň ukazuje, že vztah k prarodičům pro ně není jen součástí rodinné legendy. Je to živý, citlivý vztah, ve kterém se mísí hrdost s bolestí ze ztráty, fascinace s lítostí nad tím, co už nestihli probrat. A právě tato kombinace z nich dělá mladé herce, kteří si velmi dobře uvědomují, že slavné jméno je spíš závazek než výhoda.
