Nekonečné nebe a setkání s průvodci
Podle Davida se první okamžiky po opuštění těla nenesly v duchu strachu, ale naprostého klidu. Když poprvé „otevřel oči“ na druhé straně, spatřil sametovou oblohu. Popisuje ji jako prostor bez mraků a hvězd, který neměl začátek ani konec. V tomto nekonečnu ho přivítaly dvě bytosti.
„Měl jsem pocit, že je znám celou věčnost,“ vzpomíná David. Tyto bytosti ho doprovázely jako průvodci a vedly ho směrem k oslnivému, zlato-bílému světlu. Právě v této záři spatřil zástupy andělských postav, které vyzařovaly nepopsatelný mír.
Bar bez alkoholu a zákon osobního komfortu
Jedním z nejneobvyklejších prvků Davidova vyprávění je návštěva místa, které vypadalo jako pestrobarevný bar. Přestože tam nebyl žádný alkohol, prostor byl zaplněn nádherně tvarovanými, barevnými lahvemi. Průvodci mu vysvětlili fascinující princip posmrtného života:
„Bylo mi řečeno, že první věc, kterou uvidíte po smrti, je to, čemu věříte nebo s čím se cítíte bezpečně.“
Tato teorie naznačuje, že posmrtný život se adaptuje na naše vnímání světa a nabízí nám obrazy, které jsou nám blízké, abychom se vyhnuli šoku z neznáma.
Mrakodrap z mramoru a stav beztíže
Poslední etapou Davidovy cesty byl vstup do monumentálního bílého mrakodrapu z mramoru. Zde popsal fenomén, který se často objevuje i v jiných svědectvích o klinické smrti – absenci gravitace. „Když jste kráčeli, neměli jste pocit, že se vaše nohy dotýkají země. Bylo to, jako byste se vznášeli,“ popisuje pocit absolutní svobody pohybu.
Návrat a síla odpuštění
Poté, co se po dvou měsících v kómatu zázračně zotavil, se David vrátil jako jiný člověk. Tvrdí, že jeho prožitek mu přinesl schopnost absolutního odpuštění. Došel k závěru, že pozemské křivdy ztrácejí ve srovnání s věčností svůj význam.
Dnes se David snaží prostřednictvím svých videí předávat naději. Říká, že se už smrti nebojí, protože to, co viděl, předčilo všechna jeho očekávání. Jeho příběh tak zůstává silným poselstvím pro každého, kdo hledá útěchu nebo odpovědi na otázky o smyslu naší existence.
