Podle Amy se u většiny běžně vyráběných hraček dlouho přehlíželo, že svět není složený z jedné „správné“ šablony krásy. Ona sama panenky sbírala už od dětství a rozmanitost hraček pro ni měla význam. Právě proto se rozhodla zaplnit mezeru na trhu a nabídnout dětem něco, co jim často chybí: vidět svůj vlastní obličej a své tělo jako něco normálního.
„Každé dítě by mělo vidět svůj vlastní obličej“
Amy otevřeně mluví o tom, že panenky vnímá i jako podpůrný nástroj pro dětskou psychiku. „Jsem výrobkyně panenek a cítím, že každé dítě, bez ohledu na pohlaví, etnickou příslušnost, věk, zdravotní problém nebo typ postavy, by mělo vidět svůj vlastní obličej v obličeji panenky,“ vysvětlila.
V širším kontextu podle ní nejde jen o jednu hračku, ale o to, koho společnost „vidí“ a jakým způsobem. „Hodně mluvím o změně narativu – o tom, KOHO vidíme a JAK. Věřím, že jsme nejen vzájemně propojeni, ale máme také povinnost se jeden o druhého postarat – v této globální vesnici je naší odpovědností zajistit, aby všichni měli místo u stolu,“ napsala.
Zkušenost z dětské onkologie: hra jako terapie
Důležitou roli v jejím přístupu hraje i minulost v pomáhající profesi. Amy pracovala jako sociální pracovnice na dětské onkologii a využívala terapii hrou, aby dětem pomohla vyrovnat se se situacemi, které nemohou ovlivnit.
Právě tehdy si naplno uvědomila, že běžné panenky často neodpovídají realitě dětí, se kterými pracovala. A pokud se dítě v panence nepozná, může to oslabovat samotný smysl terapeutické hry.
„Děti se prostřednictvím herní terapie vyrovnávají s různými situacemi a panenky jsou nedílnou součástí tohoto procesu. V ideálním případě by se dítě mělo vidět v panence, kterou používáme, protože nakonec by se každé dítě mělo vidět ve světě, ne?“ popsala.
Výroba doma u jídelního stolu a zakázky na míru
Podle dostupných informací je Amy 45letá a panenky vyrábí u sebe doma, často přímo u jídelního stolu. Každou zakázku se snaží zpracovat tak, aby výsledná hračka co nejvěrněji odpovídala dítěti, pro které je určená. Cíl je jednoduchý: aby panenka vyvolala radost a zároveň přinesla pocit, že „vypadat jinak“ neznamená „být špatně“.
Kolik to stojí a co když rodina nemá peníze?
Panenky obvykle platí rodiče nebo opatrovníci. Cena se podle Amy pohybuje přibližně kolem 100 dolarů plus poštovné. Zároveň ale říká, že pokud si rodina nemůže náklady dovolit, snaží se najít cestu, jak dítě o panenku nepřipravit.
„Rodiče nebo jiní opatrovníci obvykle platí za panenky – asi 100 dolarů plus poštovné. Pokud si však tento náklad nemohou dovolit, najdu způsob, jak náklady pokrýt sama. Ať to stojí, co to stojí, ať musím udělat cokoli, určitě předám panenku do rukou těchto dětí. Není to jen byznys. Je to tak,“ uvedla.
Od podnikání k neziskové organizaci
Iniciativa se podle dostupných informací postupně posunula dál a Amy ji dokázala proměnit v neziskovou organizaci. V centru zůstává stejná myšlenka: dát dětem hmatatelný důkaz, že jejich tvář, tělo i odlišnosti mají ve světě své místo.
„Mnoho dětí nikdy nemělo příležitost vidět svůj vlastní milý obličej v obličeji panenky. Je těžké říct dítěti, že je krásné takové, jaké je, a pak mu vysvětlit, že nikdy ve světě neuvidí odraz sebe sama. Myslím, že panenka je hmatatelný způsob, jak projevit laskavost,“ říká Amy Jandrisevits.
Její práce tak otevírá i širší debatu o tom, jak moc na dětské sebevědomí působí zdánlivé maličkosti. Pro některé děti může být panenka „jen“ hračka, pro jiné ale první okamžik, kdy si řeknou: „Vypadám v pořádku. Patřím sem.“
