Lidé to většinou respektují. Když někdo zaparkuje, stačí slušně požádat a bez problému odjede.
Až na tuhle sobotu.
Volá mi řidič: „Za dvě minuty jsem u vás s nákladem na střechu.“
Seběhnu dolů a koho nevidím – elegantní SUV se zaparkovanou maminkou uvnitř, čekající na své dítě ze školy. Přímo v zóně pro vykládku. Zaklepu na okno a s úsměvem říkám:
„Dobrý den, omlouvám se, ale za chvíli tu máme náklaďák s materiálem, mohl(a) byste přeparkovat?“
Protočila oči a mávla rukou:
„To bude na chviličku. Váš náklaďák tu stejně ještě není. Klídek, šéfe.“
A v tu chvíli se za rohem objeví náklaďák.
Znovu ji slušně žádám – tentokrát důrazněji.
Ona sjede okénko a řekne:
„Nemůžete to prostě vyložit kolem mě? Vždyť to není tak těžké.“
A tak jsem se usmál. Tím zvláštním, klidným způsobem, který říká: „Dobře. Přesně, jak si přejete.“
Otočím se na chlapy a řeknu: „Hoši, vykládáme. Tady.“
A začneme. Všechny tři tuny dřeva – přesně, pečlivě a s chirurgickou precizností – jsme naskládali kolem jejího auta. Zepředu, zezadu, zleva, zprava. Každý otvor byl obestavěn. Nešlo otevřít dveře. Nešlo odjet. Byla jako v dřevěném bunkru.
Nebylo to ze msty. Jen jsme pracovali… kolem ní. Jak si přála.
Po dvaceti minutách vylezla z auta – okénkem – na podpatcích absolutně nevhodných pro staveniště. Rudá v obličeji, zamířila ke mně:
„Co jako teď mám dělat?! Mám vyzvednout dítě!“
Stále s úsměvem odpovídám:
„Nevím, paní. Říkala jste, že to není těžké. Myslel jsem, že máte plán.“
Začala vyhrožovat: „Tohle je obtěžování! Volám policii!“
„Jistě. A možná vám rovnou dají pokutu za stání v zakázané zóně. Cedule máte přímo před sebou.“
Zamrkala, konečně si všimla oranžových značek „ZÁKAZ PARKOVÁNÍ – ZÁSOBOVÁNÍ – ODTAH“, a ztichla.
O hodinu později, když jsme vykládku dokončili a trochu upravili cestu, mohla opatrně vycouvat.
Nevydala ani hlásku. A už nikdy tam nezaparkovala.
Poučení? Pokud někomu řeknete „pracujte kolem mě“, raději se připravte, až to udělá.
