Místo toho, aby se svého „velkého dne“ vzdala, zvolila cestu, která stále budí pozornost: rozhodla se provdat sama za sebe. Obřad proběhl ve městě Felixstowe v hrabství Suffolk, když jí bylo 42 let.
Kolik ji to stálo a kdo jí přišel popřát
Wilkinsonová uvedla, že za svatební den utratila 10 000 liber. Peníze si měla odkládat pravidelně – každý měsíc si něco ušetřila stranou a část výdajů podle jejího popisu připadla na různé drobnosti spojené s přípravami.
Na místě ji mělo podpořit přibližně 40 členů rodiny a přátel. Zároveň zaznělo, že její okolí nebylo jejími neobvyklými plány vyloženě zaskočené.
„Obřad nebyl oficiální,“ přiznala. Přesto říká, že měla svou svatbu
Neobvyklý obřad měl jeden zásadní detail: podle jejích slov nešlo o oficiální svatbu. Přesto pro ni měl velkou osobní hodnotu a vnímala ho jako naplnění dlouholetého přání.
„Byl to úžasný den a já byla středem pozornosti. Obřad nebyl oficiální, ale nakonec jsem měla svatbu. Myslím, že se dostanete do bodu, kdy si myslíte, že možná nebudete mít svého partnera po svém boku, ale neměli byste si takový den nechat ujít,“ řekla.
Čtrnáct slibů a den plný emocí
Wilkinsonová popsala atmosféru jako velmi pozitivní. Podle jejího vyjádření si hosté den užili a celá událost proběhla v dobré náladě.
„Všichni byli šťastní. Všichni se usmívali a celý den si užívali,“ řekla.
Zároveň uvedla, že si ve svatební den vyměnila 14 slibů – tentokrát však symbolicky sama se sebou.
Impuls přišel ve čtyřiceti: osamělost během infekčního onemocnění
Za zlomový moment označila dobu, kdy jí bylo 40 let. Tehdy se podle svých slov cítila osamělá kvůli infekčnímu onemocnění. Právě v tomto období se v ní myšlenka na „svatbu se sebou“ zformovala naplno.
Součástí příprav byl také diamantový zásnubní prsten, který si koupila sama – podle svých slov takový, jaký vždy chtěla.
Šaty, dort i symbolika: žába místo prince
V den obřadu měla na sobě bílé flitrové svatební šaty. Zaujmout měl i dort: nechala vyrobit několikapatrový dezert s motivem nevěsty líbající žábu – symbol, který si mnozí vyložili jako narážku na klasickou pohádku o princi, jenže s jiným vyústěním.
K oltáři ji doprovodila její matka. Pro Wilkinsonovou tak obřad nebyl jen o „netradičním nápadu“, ale i o rodinné podpoře a uzavření jedné životní kapitoly.
Neobvyklý trend, nebo čistě osobní volba?
Příběh Sarah Wilkinsonové znovu otevírá debatu o tom, jak moc se mění pohled na vztahy a tradiční svatby. V jejím případě nejde o právní svazek, ale o symbolické gesto a snahu dopřát si událost, na kterou se připravovala velkou část života.
Jisté je jedno: po dvaceti letech šetření se rozhodla nečekat donekonečna a svůj vysněný den si uspořádala po svém – i když bez ženicha.
