Žena přišla k chudému a starému prodejci vajec a zeptala se: "Za kolik jsou ta vejce?" "Pět za kus, madam", odpověděl stařec.
"Vezmu si šest za 25 kč, nebo odcházím", řekla žena.
"Dobrá, vezměte si je za cenu, kterou chcete, madam", odpověděl stařec. "Možná to bude dobrý začátek, protože zatím jsem neprodal ani jedno jediné vejce."
Žena zaplatí a odchází s pocitem vítězství.
Doma se hezky oblékne a odchází s kamarádkou do luxusní restaurace. Objednají si vše, na co mají chuť, ale většinu z toho nedojí. Její účet dělá 1400 kč, podá číšníkovi 1500 kč a řekne: "To je...
Pokračování článku na další stránce
[nextpage]Její účet dělá 1400 kč, podá číšníkovi 1500 kč a řekne: "To je v pořádku".
Žena zaplatila a odchází s pocitem šlechetnosti.
Řeklo by se normální, denně opakovaný příběh a běžný postoj. Reakce ženy je sice šlechetná pro majitele restaurace, ale naprosto bolestná pro chudého prodejce vajec.
Otázka zní: "Proč máme dobrý pocit, když ožebracime "potřebného" a obdarujeme toho, který naši laskavost vlastně vůbec nepotřebuje?" Je tohle šlechetné a důstojné? Odpovězte si sami.
A pro srovnání ještě jeden příběh...
Pokračování článku na další stránce
[nextpage]Můj otec vždycky nakupoval na trhu jednoduché a dobré věci od těch nejchudších prodejců, dokonce i když ty věci ani nepotřeboval. Vždycky si koupil něco navíc a taky jim zaplatil něco navíc.
Ptal jsem se ho, proč to dělá a on mi odpověděl: "Toto je charita, chlapče, ale je zabalená do důstojnosti".
Dát dobré dýško v restauraci je jistě správná věc, ale některé naše činy jsou opravdu nepochopitelné.
Je jen na nás, jak se příště zachováme, kde a u koho nakupujeme, koho a jak podporujeme.
V životě totiž všechno souvisí se vším.
