Z psychologického hlediska jde o známý mechanismus. Když si někdo začne připadat nemilovaný, hůř věří, že si vztah vůbec zaslouží. To pak ovlivní chování i komunikaci – a šance na navázání vztahu se může dál snižovat. Vzniká tak začarovaný kruh, ze kterého se bez podpory a změny přístupu odchází těžko.
Incelové a vznik femcelů
Na internetu se už delší dobu mluví o komunitě incelů – zkratce z anglického involuntary celibates, tedy „nedobrovolný celibát“. Typicky jde o muže, kteří touží po vztahu a intimitě, ale opakovaně se jim to nedaří. Neúspěch se u části z nich mění ve vztek a frustraci, které ventilují na fórech a v uzavřených skupinách. V extrémních případech se z toho stává prostor pro ponižování a urážení žen.
Vedle toho se v online prostředí začala výrazněji formovat i komunita žen, které jsou přesvědčené, že nemají šanci získat přítele. Označují se jako femcelové. Zpočátku se často objevují spíš smutné a rezignované příspěvky, které přitáhnou vlnu podpory od lidí se stejnou zkušeností. Jenže v některých skupinách se postupně posiluje negativní pohled na muže i na ženy, kterým se ve vztazích daří – a z podpory se může stát prostředí, kde se frustrace navzájem přiživuje.
V čem se liší femcelové a incelové
Přestože obě skupiny spojuje dlouhodobá osamělost, pocit odmítnutí a zklamání ze vztahů, odborníci i pozorovatelé online scén upozorňují na rozdílné vzorce uvažování. Zjednodušeně řečeno: zatímco část incelů častěji obviňuje „svět“ a ženy, u femcelů se častěji objevuje obracení zlosti dovnitř.
To s sebou nese i odlišná rizika. U incelů může frustrace přerůstat v agresi navenek, u femcelů se naopak může prohlubovat sebekritika a beznaděj. V obou případech ale platí, že dlouhodobé setrvávání v uzavřených skupinách, které posilují negativní interpretace reality, může zhoršovat psychický stav.
Deprese, izolace a „zrcadla“ druhých
U lidí, kteří se dlouhodobě cítí odmítaní, se často objevují příznaky deprese nebo úzkosti. Pro okolí může být těžké pochopit, proč se někdo propadá do beznaděje „jen kvůli vztahům“. Jenže pro mnoho lidí je blízkost, přijetí a pocit žádoucnosti zásadní součástí identity a psychické pohody.
Pokud člověk sám sebe nevnímá pozitivně, jen těžko uvěří, že ho mohou mít rádi i ostatní. A když pak nepřichází pozitivní zpětná vazba z okolí, negativní obraz se dál upevňuje. V takové situaci se druhý člověk stává jakýmsi „zrcadlem“ – potvrzením toho, co si o sobě myslíme. Když je to potvrzení dlouhodobě bolestivé, roste riziko, že se člověk stáhne do izolace nebo začne hledat vysvětlení v jednoduchých, černobílých narativech.
Hledání řešení: změna místo destruktivních komunit
Přitažlivost, touha po vztahu a potřeba blízkosti jsou přirozené a často velmi silné. O to víc bolí, když se nedaří. Přesto existuje cesta ven, i když bývá pomalá: malé, konkrétní změny v každodennosti, práce na sebehodnotě a hledání podpory mimo prostředí, které posiluje nenávist nebo beznaděj.
Pomoci může otevřená komunikace s blízkými, změna sociálních návyků, omezení času v toxických skupinách, ale i odborná pomoc – například psycholog nebo terapeut, zvlášť pokud se přidá deprese či úzkost. Důležité je také připustit, že neúspěch ve vztazích není automaticky „vlastní vina“ ani důkaz, že je člověk méněcenný. Stejně tak ale není řešením hledat viníka v celém pohlaví.
Komunity incelů a femcelů ukazují, jak rychle se může osobní zklamání proměnit v kolektivní frustraci. Pokud má mít online prostor smysl, měl by být místem podpory a posunu – ne místem, kde se lidé učí nenávidět druhé nebo sami sebe.
