Zůstali jsme jen známí, sem tam jsme se potkali.
V roce 2012 se rozvedl. O měsíc později mi zavolal a pozval mě na večeři. Políbil mě. Odmítla jsem. Nechtěla jsem být náplastí. Na chvíli jsme se přestali vídat.
V roce 2013 se vrátil. Bylo to jiné. Řekl, že mě chce. A já chtěla jeho. Byla to láska jako z filmu. V září jsme spolu začali oficiálně. Bylo to správné. Bylo to opravdové.
V roce 2016 jsem otěhotněla.
Nick byl po mém boku každý den. Mazlil se s bříškem, sliboval, že nikdy nezmešká nic důležitého. Jenže ve chvíli, kdy začaly kontrakce, nikde nebyl. Nezvedal telefon. Neodpovídal na zprávy.
Rodila jsem s mamkou, která mi držela ruku. Neplakala jsem jen bolestí. Plakala jsem zklamáním.
Ve 13:05 se narodil náš syn. Byl dokonalý. A já měla v hrudi díru.
A pak přišla zpráva. Zpráva, která mi ztuhla krev v žilách.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle… ale jsem v nemocnici. Moje bývalá manželka právě rodí. Čekáme spolu dítě.“
Cítila jsem, jak se mi svět rozpadá pod nohama. Tohle nebyl jen podvod. Tohle bylo vedení dvojího života. Lží. Vlastně dvou životů se dvěma ženami a dvěma dětmi.
„Ty máš další dítě?“ napsala jsem okamžitě. „Jak dlouho, Nick? JAK DLOUHO?“
„Nevěděl jsem, jak ti to říct,“ přišla odpověď. „Byl jsem zbabělec. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Jenže on už ublížil. Mně. Našemu synovi.
Když přišel
O dva dny později vešel do pokoje, bledý, oči zarudlé. „Je mi to líto,“ šeptal. „Zpackal jsem to. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.“
„Zpackal jsi to?“ podívala jsem se na něj chladně. „Zpackal jsi to, když jsi mi lhal. Když jsi odešel. Když jsi nebyl tady, ale u ní.“
Usedl, zhroutil se do křesla. „Myslel jsem, že zvládnu obě. Že dokážu být všude. Ale nešlo to.“
„Chtěl jsi obě? Tak teď nemáš žádnou,“ odpověděla jsem.
Pokus o nápravu
Následující měsíce lavíroval mezi dvěma domovy. Dvě ženy. Dvě děti. Snažil se být otcem. Ale pokaždé, když odešel za ní, připomnělo mi to, že jsem byla druhá volba.
A tak jsem to utnula. Po šesti měsících jsem mu řekla: „Náš syn si zaslouží otce na plný úvazek. Ne víkendového hosta. A já si zasloužím víc než půl manžela.“
Plakal. Prosil. Ale já měla jasno.
Zvolila jsem sebe
Odešel. A já zůstala. Silná. Sama. Ale ne zlomená.
Nick je v životě našeho syna, ale na dálku. Rozdělen mezi dvě rodiny. Mezi dvě minulosti.
Ale já už jsem dál. Už se nevracím. Neohlížím.
Vím, co si zasloužím. Vím, co si zaslouží náš syn.
A láska, kterou mu dávám, je celá. Ne poloviční.
