Na samotný výstup si vyhradili pouhé dva až tři dny. Věděli, že jedinou šancí je rychlost.
„Jenže kdo chce uspět, musí být hrozně rychlý. Spěchat nahoru a hned dolů,“ varoval tehdy nejslavnější český horolezec Josef Rakoncaj.
Problémy od samého začátku
Osud jim ale nepřál už od příjezdu. Kvůli špatnému počasí nelétala letadla do Lukly a výprava se zdržela. Božík s Jaškem navíc onemocněli angínou, což oslabilo celý tým.
Zlomovým okamžikem se stal aklimatizační výstup. Místo „rozchození“ si horolezci ukázali na sousední Lhotse – a vystoupali až na její vrchol. Zbytečně tak vyčerpali síly, které jim později mohly zachránit život.
Dopis, který se stal rozloučením
Nikdo tehdy netušil, že mužům zbývá méně než týden života. Jozef Just poslal 11. října domů dopis, který dnes působí jako mrazivé rozloučení.
„Možná se vrátím domů dříve, než dojde tenhle list. Potřebuju vás víc než jindy. Ráno jdeme nahoru,“ napsal.
V základním táboře je varoval vedoucí výpravy Ivan Fiala, zkušený himálajský matador.
„Chlapci, hlavně nezapomínejte, že po přelezení skalního pásu vede jediná cesta k záchraně nahoru. Dolů tudy sestoupit nelze.“
Cesta, ze které nebylo návratu
Trasa, kterou si zvolili, byla smrtelně riskantní. Skální pás, který lezli nahoru, nešlo slézt dolů. Pokud by se nad ním cokoliv pokazilo, čekaly je jen dvě možnosti – čekat na smrt, nebo skočit do prázdna.
Silný vítr odhalil ledové plotny, ze kterých odfoukl sníh. Výstup se dramaticky zpomalil. Horolezci museli bivakovat těsně před zónou smrti, další noc ve výšce 8400 metrů a poté ještě jednou v 8600 metrech.
Tři bivaky tam, kde je doporučené maximum 48 hodin. V základním táboře panovaly zlé předtuchy.
Zóna smrti: místo, kde tělo umírá zaživa
Zóna smrti začíná nad 8000 metry. Pro lidský organismus je to prostředí, ve kterém nelze dlouhodobě přežít. Nedostatek kyslíku způsobuje selhávání mozku, ztrátu úsudku, halucinace, riziko infarktu i mrtvice.
Srdce bije až 140 úderů za minutu, tělo spaluje nejen tuky, ale i vlastní svaly. Spánek se zde může stát spánkem věčným.
Slepota, rozpad skupiny a zoufalý boj
Dušan Becík začal zvracet. Jozef Just se přesto oddělil od skupiny a pokračoval dál. Dostoupil až na vrchol Everestu. Vysněný cíl byl dosažen – za cenu života.
Fiala mezitím křičel do vysílačky, že se blíží vichřice a musí se okamžitě stáhnout dolů. Čas se stal jejich největším nepřítelem.
Postupně se u všech objevily příznaky těžké výškové nemoci. Přestávali vidět. Ztráceli orientaci. U Jižního sedla se ještě ozvali do základního tábora.
„Ivane, oni nevidí,“ hlásil lékař výpravy Skládaný.
Poslední slova a děsivé ticho
Poslední zpráva zněla nadějně – jsou spolu, spojili se. Pak ale vysílačka umlkla. Vítr znemožnil vizuální kontakt. Spojení se už nikdy neobnovilo.
Ticho. Zlověstné ticho, které trvá dodnes.
„To, co naši chlapci předvedli, byl heroický výkon, možná největší v historii lezení v Himálaji. Udělali velký počin, šli zkrátka za hlasem svého srdce,“ vzpomínal po letech Fiala.
Beze stopy v ledu a větru
Těla Dušana Becíka, Petra Božíka, Jaroslava Jaška a Jozefa Justa nebyla nikdy nalezena. Zůstala někde v oblasti kolem hranice 8000 metrů, kde si hora své oběti nechává navždy.
Jejich výkon vstoupil do dějin. Stejně jako varování, že Everest neodpouští chyby – ani těm nejlepším.
