Podle cestovní kanceláře mělo jít o relativně organizovaný přesun – několikahodinový přejezd do sousedního státu a následný bezpečný let do Česká republika. Realita se ale změnila v sérii zmatečných a psychicky vyčerpávajících hodin, během nichž se matka se dvěma dětmi ocitla na hranici sil.
Kdybych věděla, co mě čeká, nikdy bych nikam neletěla, přiznává vyčerpaně paní Dana, která se i několik dní po návratu domů jen těžko vzpamatovává z prožitých událostí.
Pět hodin na papíře, osm hodin v autobuse
Podle původních informací od organizátorů měla cesta do Omán, odkud odletěl repatriační let, trvat zhruba pět hodin. Dana s dětmi nastoupila do autobusu v emirátu Ras Al Khaimah s tím, že to bude dlouhá, ale zvládnutelná cesta.
Jenže slibovaná doba přejezdu se začala rychle rozplývat. Autobus se sunul vpřed nekonečně pomalu, zastavoval, popojížděl v kolonách a cestující neměli žádné přesné informace. Z předpokládaných pěti hodin se stalo nekonečných osm hodin jízdy napříč noční krajinou.
Pro dospělého nepříjemné, pro matku se dvěma malými dětmi – včetně miminka na speciálním mléku – vyčerpávající. V autobuse ubývalo sil, stres narůstal a informace o dalším postupu byly podle Dany buď kusé, nebo se neustále měnily.
Noc na přeplněné hranici
Když autobus konečně dorazil k hranicím, přišel další šok. Hranice byly přeplněné, lidé čekali v dlouhých frontách, všude panoval chaos. Místo úlevy, že jsou v polovině cesty, museli cestující strávit další dlouhé hodiny v nejistotě, bez jasného časového horizontu, kdy se konečně dostanou dál.
Z autobusu vystoupili unavení, hladoví a psychicky na dně. Děti plakaly, dospělí se marně dožadovali jasných informací. Únava postupně přecházela v zoufalství. Teprve kolem půl čtvrté ráno se skupina konečně přesunula na letiště v Ománu, kde měl čekat vytoužený let směrem domů.
Jenže místo uklidnění přišla další vlna zmatku.
Let, který neměl skončit
Na letišti se cestujícím opakovaně říkalo, že na všechny se dostane, že mají svá místa v letadle jistá a nemusí se obávat. Realita však působila úplně opačně – situace byla chaotická, informace se rozcházely a část lidí nakonec musela zůstat přes noc v hotelu v Ománu, s nejistotou, kdy a jak se dostane domů.
Paní Dana patřila mezi ty, kteří se do letadla nakonec dostali. Ani tehdy však muka neskončila. Letadlo vzlétlo až kolem poledne, daleko později, než všichni očekávali po probdělé noci. Navíc se ukázalo, že přímý let, který byl cestujícím předem slibován, vůbec neexistuje.
Místo přímého letu musel stroj neplánovaně tankovat v Egypt, což znamenalo další desítky minut čekání v uzavřeném prostoru s vyčerpanými dětmi. Každá další odchylka od původních slibů zvyšovala nervozitu i pocit zrady.
V pozadí celé akce zněly zprávy o napětí a explozích v regionu – podle informací z jiných repatriačních letů provázely odlety z měst jako Dubaj dokonce výbuchy v dálce. I to přispívalo k obrovské psychické zátěži, kterou lidé na palubě prožívali.
Miminko bez jídla a rodiče na pokraji sil
Největší strach měla Dana o své děti. Starší syn je na speciálním mléku, které musí dostávat pravidelně a ideálně v teplé podobě. V nekonečných hodinách přesunů, čekání a zdržení na hranicích i letištích však nebylo kde mléko připravit, ohřát ani v klidu dítě nakrmit.
Teprve po zhruba dvanácti hodinách fyzicky i psychicky náročné cesty se podařilo zajistit, aby miminko dostalo teplé jídlo. Do té doby se matka snažila improvizovat, uklidňovat hladové a plačící dítě a zároveň zvládat starost o druhé, ještě menší dítě.
Podle jejích slov byly informace od cestovní kanceláře i organizátorů často matoucí, neúplné nebo zcela nepravdivé, což situaci ještě zhoršovalo. Řekli nám jednu věc, na místě to ale vypadalo úplně jinak. Všechno, co nám předem slíbili, se ukázalo jako nepravda, popisuje Dana atmosféru zoufalství, kdy už lidé nevěděli, čemu věřit.
Každá další hodina bez jistoty, kdy budou v bezpečí a kdy dostanou děti jídlo, přibližovala rodiče psychickému kolapsu.
Lživé sliby a chaos místo jistoty
Matka opakovaně zdůrazňuje, že nejhorší nebyl samotný přesun, ale kombinace neustále se měnících a často lživých informací. Podle ní se cestující dozvídali vždy jen část pravdy – slibované časy odjezdů a příjezdů se nedodržovaly, přímý let nebyl přímý, doba jízdy se dramaticky prodloužila a situace na hranicích i letišti připomínala chaos.
Byli jsme vyčerpaní a vystrašení. Člověk by přitom čekal, že v takové situaci dostane jasné a pravdivé informace. Místo toho jsme žili z hodiny na hodinu a pořád se něco měnilo, líčí Dana.
Podobné zkušenosti popisují i další účastníci repatriačních letů z regionu – nejistota, improvizace a nedostatek koordinace často stojí v ostrém kontrastu k oficiálním prohlášením o „zajištěné a organizované evakuaci“.
Vděčnost za návrat, ale pachuť zůstává
Navzdory všemu je paní Dana ráda, že se s dětmi vrátila domů živá a zdravá. Přiznává, že bez zásahu cestovní kanceláře by se možná do bezpečí nedostala vůbec. Zároveň ale neskrývá hořkost nad tím, jak celá akce probíhala.
I přes silnou kritiku průběhu repatriační cesty zdůrazňuje, že je vděčná cestovní kanceláři Fischer, která nakonec společně s úřady zajistila návrat do vlasti. Jsem ráda, že jsme doma. Ale to, co jsme museli s dětmi absolvovat, bych nepřála nikomu, říká Dana.
Letadlo nakonec přistálo v Praha a příběh jedné české rodiny tak skončil relativně dobře – fyzicky jsou všichni v pořádku. Otázkou však zůstává, jak dlouho si matka i děti ponesou psychické následky dlouhé cesty plné strachu, hladu a chaosu.
