Číslo 40 se navíc dlouhodobě objevuje v různých tradicích. U starých Slovanů bylo vnímáno jako „mezní“: zesnulý se oplakával 40 dní a například děti narozené do 40 dnů se podle zvyku nenavštěvovaly. V biblických příbězích se čtyřicítka také opakuje: potopa měla přijít po 40 dnech a 40 nocích deště a Ježíš po křtu strávil 40 dní na poušti.
Zvyky po smrti blízkého: co lidé často řeší hned od prvního dne
V mnoha rodinách se po úmrtí automaticky otevírá téma smutečního oblečení. Tradičně se jako projev smutku uvádí černý oděv: ženy mohou nosit černý šátek, muži černou košili nebo pásku. Podle popisovaných zvyklostí se černá nosila i rok a pozůstalí se během té doby neúčastnili oslav, netančili ani nezpívali.
Dnes se ale praxe liší a často se bere jako přijatelná varianta nosit černou „jen“ 40 dní, případně – podle přání rodiny – půl roku nebo rok. Důležité je rozlišovat, co je rodinný či regionální zvyk a co je jen očekávání okolí. Pro řadu pozůstalých může být tlak na „správné“ chování v době smutku zbytečně zatěžující.
Když se v rodině drží tradice: sláva a další církevní zvyklosti
V některých domácnostech se i po úmrtí dodržují pevné náboženské události. Zmiňuje se například, že křestní slavnost se má slavit tak jako vždy. Vysvětlení, které se v této souvislosti objevuje, je jednoduché: „Dokonce se říká, že za těchto okolností je třeba slavit slávu, protože v modlitbách ke slávě se modlíme za klid duší našich zesnulých příbuzných.“
Pro některé pozůstalé může být právě rituál a pravidelnost tradice oporou. Pro jiné je naopak představa oslavy krátce po úmrtí psychicky nepřijatelná. Proto se vyplatí v rodině otevřeně říct, co kdo zvládne – a co už je za hranou.
„Nejlepší je poradit se s knězem“: proč se pravidla liší region od regionu
Jedno z nejčastějších doporučení v otázkách zvyků a rituálů zní: konzultovat situaci s duchovním, pokud je rodina věřící nebo se drží církevních tradic. Uvádí se, že v roce po úmrtí by se v domě neměly konat oslavy, svatby, zábavy ani tancovačky, a zároveň že místní zvyky mohou být odlišné – proto nelze jednoduše říct, co je univerzálně „správně“.
Historicky byly projevy smutku ještě výraznější: popisuje se například sypání popela na hlavu, trhání šatů, zakrývání hlavy a chůze naboso, oholení hlavy a brady. V dnešní době se ale formy truchlení proměnily a u mnoha lidí se odehrávají spíše v soukromí.
Nošení černé na vesnici a ve městě: tradice versus realita
V lidovém pojetí se černá často chápe nejen jako vyjádření smutku, ale i jako signál okolí, že se má k truchlícím chovat citlivěji. Objevuje se také názor, že pro věřící je smrt dočasným rozloučením a setkání má přijít později. V tomto duchu zaznívá: „Pro pravé křesťany není prostor pro smutek nad smrtí blízkých příbuzných a přátel, protože si uvědomují, že fyzická smrt je jen dočasným rozloučením…“
Podle popisovaných lidových zvyklostí se černé oblečení obvykle nosí do čtyřicetidenní vzpomínkové slavnosti, u nejbližších příbuzných (rodiče, sourozenec, manžel či manželka) i rok. Na venkově se uvádí, že některé matky nosily černou po dítěti nebo manželovi celý život. Ve městech tento zvyk často ustoupil mimo jiné kvůli práci a prostředí, kde černé oblečení není praktické nebo je nežádoucí.
Největší „chyba“, kterou si lidé často vyčítají
V praxi se pozůstalí někdy upnou na vnější znaky smutku a mají pocit, že když je nedodrží, dávají tím najevo menší lásku. Jenže právě to může být past: smutek se nedá měřit barvou oblečení ani tím, kolik květin kdo přinese. V této souvislosti zaznívá i jasná věta: „Ani černé oblečení, ani květiny jakékoli šířky či neoholená brada nejsou skutečnými ukazateli vztahu rodiny s jejím zesnulým členem.“
Jako skutečně podstatné se naopak zmiňuje dlouhodobá vzpomínka, modlitba (u věřících), zapalování svíček a také dobré skutky vykonané „na památku“ zemřelého. Pro mnoho lidí to může být srozumitelný a přirozený způsob, jak dát smutku tvar – bez zbytečného tlaku na to, co „se má“.
