Po jeho smrti vychovávala bez pomoci partnera dva potomky – syna Erika a dceru Greetu. Zaměstnání, domácnost, výchova dětí, starosti o peníze – to vše leželo jen na jejích bedrech. Vzpomíná, že dětem obětovala prakticky celý svůj život: starala se, šetřila, vzdávala se vlastních přání. Jejím jediným cílem bylo, aby se Erikovi a Greetě dařilo lépe než jí samotné. Dlouho věřila, že si toho váží.
Byt v centru jako symbol domova a rodinných vzpomínek
Janika žila v prostorném třípokojovém bytě v centru Tartu. Nebyl nový ani luxusní, ale pro ni představoval celý svět. Každý kout nesl nějakou vzpomínku – dětské oslavy narozenin, vánoční večery, vůni čerstvě upečeného pečiva z kuchyně, dlouhé rozhovory na pohovce pozdě do noci.
V obývacím pokoji stál starý ušák, ve kterém ráda sedávala s pletením, a kolem se tyčily police plné rodinných fotografií. Všechno tam pro ni mělo svůj smysl a příběh. Byt nebyl jen nemovitost – byl to domov, kus její identity a života.
Zhoršující se zdraví jako záminka pro „řešení“ jejího života
Jak roky přibývaly, začalo se ozývat zdraví. Chůze byla pomalejší, únava častější a běžné domácí práce jí dávaly víc zabrat než dříve. V té době se do věci vložily děti. Čím dál častěji opakovaly, že by pro ni bylo lepší žít v menším bytě, někde v klidnější části města, kde nebude tolik ruchu a povinností.
Argumenty zněly na první poslech rozumně: „menší byt je jednodušší na úklid“, „na okraji města je větší klid“, „takhle se o tebe budeme snáz starat“. Janika tehdy ještě zvládala většinu věcí sama, ale věřila, že jí Erik a Greeta chtějí pomoci. Děti přišly s konkrétním plánem: třípokojový byt v centru se prodá, za část peněz se koupí malý byt pro ni a zbytek peněz si ponechají „na případnou péči a léčbu v budoucnu“.
Podpis bez čtení: důvěra, která se nevyplatila
Janika souhlasila. Přiznává, že dokumenty, které jí předložili, ani pořádně nečetla. Vycházela z jednoduché úvahy – jsou to její děti, proč by jim neměla důvěřovat. Podepsala vše, co jí podsunuli. Byt v centru byl následně prodán a během několika týdnů se její život převrátil naruby.
Starý domov zmizel v realitních inzerátech a Janika se ocitla v malém jednopokojovém bytě na okraji Tartu. Nové místo neznala, nikoho tam neměla, žádní staří sousedé, žádné známé tváře na chodbě, žádné vzpomínky v místnostech, jen prázdné stěny.
Osamělost na periferii: děti přijely jen jednou
Byt je tichý, možná až příliš. Ano, ruch centra vystřídal klid, ale spolu s ním přišla i tíživá samota. Noví sousedé ji prakticky neznají, jen ji míjejí na chodbě. Žádné zastavení, žádné krátké rozhovory, jaké mívala v centru během let. Janika přiznává, že se cítí vykořeněná.
Děti? Ty se objevily jen jednou – v den stěhování. Pomohly jí přivézt pár věcí, uložit je na nové místo a pak odjely. Od té chvíle se zastavily jen v telefonátech, které navíc začaly být čím dál vzácnější.
Peněžní zbytek „pod kontrolou“ dětí
Podle původní domluvy měl prodej bytu v centru zajistit finanční jistotu do budoucna. Realita vypadá jinak. Peníze, které zůstaly po koupi malého bytu, si děti nechaly u sebe. Janice řekly, že je budou „moudře spravovat“ a použijí je jen tehdy, pokud se její stav zhorší a bude potřebovat dražší léčbu nebo dlouhodobou péči.
Jak ale čas plynul, kontakt s dětmi slábl. Když Janika volá, často se stane, že jí nikdo nezvedne telefon. A když se dovolá, necítí v hlasech svých potomků mnoho trpělivosti ani zájmu.
Jednou jí dcera odpověděla slovy, která se jí zaryla do paměti: „Ema, me ju lahendasime su elamise. Mida sa veel tahad?“ V překladu: „Mami, vždyť jsme ti vyřešili bydlení. Co ještě chceš?“ Tahle věta pro ni byla jako studená sprcha – jako by se jejich povinnost vůči ní vyčerpala samotným přesunem do menšího bytu.
Šokující rozhovor na chodbě: „Až tu nebude, sousedi zavolají“
Nejbolestivější moment přišel nedávno. Janika náhodou zaslechla svou dceru, jak se v domě baví se sousedkou. Sama byla poblíž a slova ji doslova přimrazila na místě. Greeta pronesla: „Kui teda enam pole, siis naabrid ju helistavad.“
V češtině: „Až tu nebude, sousedi přece zavolají.“ Jako by už automaticky počítala s tím, že matka jednoho dne prostě zmizí ze scény – a jejich hlavní starost bude, aby se o tom někdo včas dozvěděl. Ne slova o péči, ne o společném čase, ne o tom, že u ní budou častěji. Jen chladná věta, že až jednou zemře, sousedi to nahlásí.
Pro Janiku to byl moment, kdy si uvědomila, jak ji její vlastní děti vnímají. Ne jako člověka, ale jako problém, který se jednou „vyřeší sám“.
Je tohle stáří? Když se z rodiče stane „břemeno“
Janika přiznává, že ji tahle slova zasáhla přímo do srdce. Začala se ptát sama sebe, zda takhle vypadá stáří v dnešní době – osamělý člověk v malém bytě na periferii, o kterém se mluví v minulém čase ještě předtím, než skutečně odejde.
V jejích představách mělo stáří vypadat jinak. Nepotřebuje luxus ani drahé dárky. Touží po něčem mnohem obyčejnějším: slyšet občas hlasy svých vnoučat, posedět s dětmi u šálku čaje, sdílet ticho, ve kterém není sama. Místo toho sleduje, jak se jí život zmenšil na pohled z okna a čekání, zda se někdo ozve.
Samota u okna a tíživé otázky bez odpovědi
Dny jí teď plynou pomalu. Často sedává u okna, dívá se na padající listí a přemýšlí o svém životě. V hlavě jí víří otázky, na které nezná odpověď. Přemítá, zda někde na cestě neudělala chybu, zda byla příliš důvěřivá, nebo naopak málo přísná. Klade si i ty nejtěžší otázky, které si mnozí senioři nedovolí nahlas vyslovit:
Udělala jsem v životě všechno správně? Znamená láska k dětem to, že na konci ztratíte sami sebe?
Její příběh není jen o jednom prodaném bytě a jedné stěhovací krabici. Je o tom, jak snadno se může péče proměnit v kalkul, důvěra v bezmoc a rodič v člověka, o kterém se přemýšlí hlavně v souvislosti s dědictvím a majetkem. A také o tom, jak tenká je hranice mezi pomocí a zneužitím důvěry těch, kteří už nemají sílu se bránit.
