Za přítomnosti hrstky nejbližších rozptýlili její popel do přírody, kterou Anička milovala, kde meditovala, tvořila a kam se uchylovala ve chvílích, kdy potřebovala najít klid.
Místo, kde les objímal její duši
Pro Annu Slováčkovou nebyla chalupa pouhým útočištěm. Stala se jejím druhým domovem, místem, kde se odehrávaly ty nejintimnější momenty jejího života. Bosé nohy v mechu, paprsky slunce prostupující korunou stromů a vůně lesa – to vše se stalo součástí jejího osobního rituálu, který jí pomáhal čelit nejen fyzickému utrpení, ale i duchovnímu hledání.
Ve svých textech i písních se Anička často zmiňovala o přírodě jako o splynutí se životem. „Chtěla bych se jednou ztratit ve sluneční záři, stát se součástí lesa,“ napsala v jedné z nich. Její slova nyní dostala naplnění, které by jí žádná jiná forma rozloučení nemohla nabídnout.
Intimní moment plný bolesti a lásky
Rozloučení neproběhlo ve velkém stylu, jak by se u známé osobnosti možná čekalo. Právě naopak – šlo o komorní, hluboce osobní okamžik, ve kterém nebyl prostor pro okázalost, ale jen pro surovou emoci, tichý pláč a bolestné objetí.
Zatímco na Velikonoce se do chalupy sjely desítky přátel a příbuzných, kteří vzpomínali na Aničku se smíchem a slzami, nyní šlo o symbolické zakončení, které bylo určeno jen pro ty nejbližší.
Láska rodičů, která přesahuje smrt
Felix Slováček, který v posledních týdnech fungoval převážně mezi koncerty a pracovními závazky, se na tento den zcela stáhl do soukromí. Společně s Dagmar Patrasovou prožil den, kdy rodič naposledy drží svou dceru ve vzpomínce – a zároveň ji musí nechat odejít.
Slováčkovi tak naplnili nejen poslední vůli své dcery, ale i potřebu najít mír v místě, které jí bylo nejblíže. Její duše se stala součástí lesa, jehož ticho nese bolest i naději zároveň.
Anička Slováčková tu zanechala odkaz lásky, síly a odvahy, který bude žít dál v srdcích všech, kdo ji znali – i těch, kteří ji obdivovali z dálky.
