Jacksonův dopis jeho biologickému otci představuje hluboce osobní svědectví o letech zanedbání a bolesti, kterou zažil poté, co jeho otec opustil rodinu. „Je mi 34 let. Nejsem už ten malý chlapec, který plakal, když jsi odešel. Jsem dospělý muž, otec dvou dětí… Už tě nepotřebuji. Je pozdě.“ Těmito tvrdými slovy dává Jackson jasně najevo, že jakékoli pokusy o smíření jsou již zbytečné. Z dětství si odnesl nejen hluboké emocionální jizvy, ale i fyzické. „Na ramenou mám stále jizvy od popálenin.“
Jacksonův život po matčině smrti byl naplněn strádáním a osamělostí. Jeho dopis přibližuje, jak hluboce ho zasáhla otcova nepřítomnost, zejména v klíčových chvílích jeho života. „Když máma zemřela, cítil jsem tvou nepřítomnost více než kdy jindy... V okamžiku její smrti tam nikdo nebyl.“ Zůstal sám a ztracený, v bytě sám jedl toasty a čekal, až jeho matka, která už nikdy neprobudí, znovu ožije.
Po smrti matky byl Jackson umístěn do pěstounské péče, kde zažil roky psychického i fyzického týrání. „Chovali se ke mně špatně… Noci se táhly a já je přestal počítat.“ Život v sedmi různých rodinách mezi čtyřmi a šestnácti lety ho postupně připravil o schopnost důvěřovat lidem. „Přestal jsem věřit lidem, přestal jsem důvěřovat.“
V těchto rodinách nebylo místo pro radosti jako narozeniny či Vánoce. A když Jackson pocítil hlad, neměl dovoleno si vzít jídlo z lednice. Jeho touha po rodinném teple a přijetí se nikdy nenaplnila, a tak jeho život prošel v neustálém pocitu nejistoty a odmítnutí.
Přes veškeré strasti se Jackson nevzdal. Když mu bylo šestnáct, opustil poslední pěstounskou rodinu po hádce o sendvič, který snědl bez svolení. „Neměl jsem komu zavolat, měl jsem ve vrecku jen 40 dolarů.“ Přes všechny obtíže, kterým čelil, se mu podařilo stát na vlastních nohou a stát se mužem, který je nyní otcem dvou dětí. Je hrdý na to, že jim poskytuje vše, co sám nikdy neměl.
Navzdory všem těžkostem se stal Jackson pevným pilířem své vlastní rodiny. Přes jeho vlastní traumata a bolest si zvolil být otcem, jakého si sám přál mít. Jeho dopis otci proto končí těmito silnými slovy: „A tebe už nepotřebuji. Nechci, aby ti to bylo líto, jen chci, abys pochopil, proč už nemůžu být tvým synem. Je mi 34 let a nikdy jsem nebyl nikoho synem.“
Dopis, který Jackson napsal svému otci, je jasným projevem toho, jak hluboko mohou sahat emocionální rány z dětství. Otec, který se na sklonku života pokusil navázat kontakt se svým synem, se dočkal odpovědi, která odráží roky zanedbání a bolesti. Jackson už nemá potřebu hledat smíření či odpuštění. Pro něj už bylo příliš pozdě, aby se mohl vrátit k něčemu, co nikdy neexistovalo.
Tento příběh je smutným připomenutím toho, že některé rány se hojí příliš dlouho a že některá omluva může přijít příliš pozdě. Jacksonův příběh ukazuje, jak důležité je být přítomný v životech svých dětí a jak devastující může být jejich zanedbání. Ať už se otec chtěl omluvit nebo se pokusil o smíření, pro Jacksona bylo pozdě. Jeho odpověď není jen odmítnutím otce, ale i svědectvím o tom, že čas nelze vrátit zpět a že některé rány se již nikdy nezahojí.
