Dětský psycholog a profesor Sam Wass upozorňuje, že popírání dětských pocitů patří mezi nejškodlivější reakce, kterých se dospělí dopouštějí. Když dítěti říkáme, že by nemělo něco cítit, nepomáháme mu emoci zvládnout. Naopak mu dáváme najevo, že jeho prožívání není správné, že mu nerozumíme a že se v tom ocitá samo.
Proč věty „uklidni se“ a „neplač“ situaci nezlepší
Většina rodičů používá podobné fráze v dobré víře. Chtějí dítě utišit, zkrátit nepříjemnou scénu a rychle vrátit klid do běžného dne. Jenže emoce nefungují jako vypínač. Strach, smutek nebo vztek nelze jednoduše zrušit rozkazem. I když dítě po takové větě třeba na chvíli ztichne, jeho vnitřní nepohoda nezmizí.
Právě naopak. Dítě může začít cítit ještě větší osamění, protože má dojem, že jeho bolest, strach nebo frustrace nejsou brány vážně. To pak zvyšuje napětí a prohlubuje vnitřní chaos. Místo zklidnění přichází pocit nepochopení.
Velký problém je v tom, že malé děti často ještě neumějí své emoce správně pojmenovat. Něco silně cítí, ale nedokážou to popsat. Nevědí, jestli jsou spíš vyděšené, smutné, zahanbené nebo rozzlobené. A právě v té chvíli potřebují dospělého, který jim pomůže jejich vnitřní svět pochopit.
Jak upozorňuje odborník, „Pokud dítě slyší jen ‚neboj se‘ nebo ‚to nic není‘, nepomůže mu to vyznat se v tom, co se v něm odehrává.“
Dítě nepotřebuje umlčet, ale pochopit
Místo toho, aby rodič emoci popřel, měl by se stát jakýmsi zrcadlem. To znamená, že dítěti pomůže jeho pocit zachytit, pojmenovat a přijmout. Právě tím vzniká bezpečný prostor, ve kterém se dítě učí, že emoce nejsou nebezpečné ani zakázané, ale že se dají zvládnout.
Mnohem lepší než věta „neplač, nic se nestalo“ je například jednoduché konstatování: „Vidím, že je ti teď moc smutno.“ Stejně tak místo podrážděného „přestaň se zlobit kvůli hlouposti“ může rodič říct: „Zdá se, že jsi teď hodně naštvaný, protože se ti rozbila hračka.“
Právě tento způsob komunikace dítě nepopouzí ještě víc, jak si někteří myslí. Naopak mu pomáhá získat nad emocí větší kontrolu. Jakmile dítě slyší, že to, co cítí, má jméno a že to dospělý vidí, začne se v situaci lépe orientovat.
Proč je to důležité i pro budoucnost
Schopnost rozlišovat a pojmenovávat emoce tvoří základ emoční inteligence. Dítě, které se už odmala učí chápat, co je vztek, stud, zklamání nebo strach, má v dospělosti mnohem větší šanci, že své pocity zvládne zdravým způsobem. Není pak tolik vydané napospas výbuchům, úzkosti nebo vnitřnímu zmatku.
Právě proto je skutečná rodičovská podpora někde jinde než v rychlém utišení scény. Nejde o to dělat, že se nic neděje. Jde o to být dítěti nablízku a pomoct mu pochopit, co se s ním právě děje. Dítě nepotřebuje slyšet, že jeho emoce jsou špatné. Potřebuje vědět, že je může prožít a že v tom není samo.
Co tedy říkat místo škodlivých frází
Rodiče by si měli především uvědomit, že není nutné každou emoci okamžitě zastavit. Dítě potřebuje čas, aby ji prožilo a postupně zpracovalo. Místo zákazů a rozkazů je vhodnější používat věty, které emoci uznávají a jemně ji popisují.
Dobře fungují například formulace jako „Mám pocit, že ses lekl“, „Vidím, že tě to hodně rozesmutnilo“ nebo „Zdá se mi, že jsi teď opravdu rozzlobený.“ Právě podobné věty dávají dítěti pocit, že jeho prožívání je skutečné a že na něj není samo.
Pro dospělého může příčina dětského výbuchu působit malicherně. Jenže pro dítě je v tu chvíli naprosto opravdová. A právě v tom je celý rozdíl. To, co my považujeme za drobnost, může dítě prožívat jako velký problém.
Jedna chyba, kterou dělá skoro každý rodič
Vypjaté situace jsou náročné a málokdo v nich reaguje dokonale. Přesto stojí za to si připomenout, že věty jako „uklidni se“, „neplač“ nebo „nezlob se“ dítě ve skutečnosti neučí zvládat emoce. Spíš ho vedou k tomu, aby je potlačovalo, stydělo se za ně nebo se v nich ztrácelo.
A právě to může narušit nejen jeho aktuální psychickou pohodu, ale i vztah s rodičem. Pokud dítě opakovaně cítí, že jeho emoce nejsou vítané, může se časem uzavřít a přestat své pocity sdílet úplně.
Rodičovská role tak není v tom, aby dětské emoce vypnula. Je v tom, aby je unesla, pojmenovala a bezpečně doprovodila. Právě tehdy se buduje důvěra, odolnost i zdravý vztah dítěte k sobě samému.
