Jeho ducha vystihovalo i známé heslo „S úsměvem jde všechno líp“. Nešlo však jen o úsměv pro úsměv – často šlo o satiru, která dokázala pojmenovat věci nahlas, i když někdy jen mezi řádky.
Kdo stál u zrodu a kdo mu dal tvář
Za vznikem časopisu stál autor a epigramatik Jaroslav Vojtěch. V redakční radě se objevila i další výrazná jména: Zdena Ančík, Václav Lacina nebo Ondřej Sekora. Právě spojení literárního humoru, kreslené satiry a krátkých, úderných textů pomohlo vytvořit styl, který se s Dikobrazem dodnes automaticky spojuje.
Rok 1948 a tlak režimu: časopis pod kontrolou, humor ale nezmizel
Po roce 1948 se Dikobraz ocitl v realitě, kdy média podléhala kontrole komunistického režimu. Přesto si časopis udržel postavení významné součásti českého humoru. V obsahu se dál objevovala témata od politiky až po každodenní situace, které lidé dobře znali – a právě v tom byla jeho síla.
V různých obdobích se měnili i šéfredaktoři a s nimi atmosféra i důraz jednotlivých rubrik. Mezi známá jména patřili například Pavel Kohout nebo Dr. Eduard Littman. Každý z nich do vedení přinesl vlastní rukopis, ale základní očekávání čtenářů zůstávalo stejné: trefná pointa, výrazná kresba, nadsázka a kritika, která dokáže pobavit i zneklidnit.
Kreslíři a autoři, kteří se zapsali do paměti
Nezaměnitelnou tvář dávali Dikobrazu také autoři a kreslíři. Mezi často připomínané osobnosti patří například Vladimír Jiránek, Jaroslav Kerles nebo Jan Kristofori. Právě kreslený humor byl pro mnoho čtenářů hlavním důvodem, proč Dikobraz pravidelně vyhledávali.
Pražské jaro 1968: satira v době naděje i zlomu
V období takzvaného pražského jara v roce 1968 měl Dikobraz zvláštní postavení. Podle dobových souvislostí se Dr. Littman stal spojkou s vídeňskou pobočkou Svobodné Evropy a poskytoval informace o situaci v Československu. I po srpnu 1968 měl v redakci zůstat a dál prosazovat svobodu slova – v době, kdy se prostor pro otevřenou debatu znovu rychle uzavíral.
Konec jedné éry a odkaz, který nezmizel
Dikobraz v podobě, jakou si pamatují generace čtenářů, skončil v roce 1995. Později se objevily i pokusy o jeho obnovu, žádný z nich však podle pamětníků ani podle širší odezvy nedosáhl někdejšího vlivu a popularity.
Přesto zůstává Dikobraz důležitou součástí české kulturní paměti. Připomíná dobu, kdy se lidé učili číst mezi řádky, kdy kresba a krátký text dokázaly říct víc než dlouhé projevy – a kdy satira často nahrazovala to, co v oficiálním prostoru chybělo: otevřenost, nadhled a odvahu.
Pro mnohé platí dodnes, že humor může být zbraní a satira hlasem společnosti – a právě proto se na Dikobraz nezapomíná.
