I přesto jsem ji pořád milovala. Věřila jsem, že když budu poslušná, jednou mě přijme. Ale čím víc jsem se snažila, tím méně jí na mně záleželo.
Po maturitě jsem zůstala studovat ve svém rodném městě. Máma nepřišla ani na můj maturitní ples. Místo toho mi v den mých osmnáctých narozenin předložila „nabídku“: „Vychovala jsem tě, můj úkol skončil. Teď si plať nájem, nebo odejdi.“ Neměla jsem práci, nikoho jiného, kam bych šla. Souhlasila jsem.
Začala jsem mýt nádobí v kavárně u nádraží. V noci jsem pracovala, ráno seděla v posluchárně, večer se učila. Každá koruna šla na „nájem“ a skromné jídlo. Bylo to vyčerpávající, ale přežila jsem.
Pak jsem potkala Honzu. Pracoval jako číšník, byl skromný, upřímný, laskavý. Když jsem mu svěřila svůj příběh, jen zavrtěl hlavou: „U nás doma nikdy nebylo moc peněz. Ale moji rodiče by mi dali poslední kousek chleba.“ Brzy mi nabídl, abych se k němu nastěhovala. Ani jsem nezaváhala.
Když jsme odnášeli moje věci z mámina bytu, jen přihlížela, kontrolovala, abych neodnášela její majetek. Povlečení mi odmítla dát, na prahu jen pronesla: „Vyměním zámky.“ Dveře za mnou zavřela beze slova.
S Honzou jsme si zařídili nový život. Nejprve jsme bydleli u jeho rodičů, později jsme koupili malý domek. Měli jsme dvě děti a spokojenou domácnost — všechno, po čem jsem kdy toužila. Deset let jsme s mámou nemluvily. Myslela jsem, že už se nikdy neozve.
Před půl rokem mi ale zavolala. Telefon jsem nezměnila — možná kvůli tomu kousku naděje v srdci. Ozvala se, jako bychom spolu mluvily včera: „Proč nevoláš? Proč nejezdíš? Musíš mi pomoct, vychovala jsem tě. Teď je řada na tobě.“
Tehdy jsem poprvé v životě řekla všechno nahlas. Mluvila jsem o jejím „nájmu“, o samotě, o tom, jak mě zradila. Hlas se mi třásl, ruce vibrovaly, ale nemohla jsem přestat. Když jsem skončila, jen ledově odsekla: „Dobře. Tak mi aspoň pošli peníze.“ A zavěsila.
Od té chvíle volala z různých čísel, psala, vyhrožovala soudem, chtěla alimenty. Ale já už necítím žádnou vinu. Už nejsem ta holka, která doufá, že si ji jednou všimne. Po letech jsem pochopila: nikomu nic nedlužím. A poprvé v životě mě tahle myšlenka neochromila — naopak, přinesla mi svobodu.
