Podle Fry je hledání partnera hlavně o správném nastavení strategie – o tom, kdy zkoušet, kdy vyhodnocovat a kdy se rozhodnout. Jak sama shrnuje: „Hledání ideálního partnera je rovnováha mezi trpělivostí a předvídavostí,“ říká.
Klíčové pravidlo: v mládí nespěchat na „navždy“
Jedna z jejích nejvýraznějších rad míří zejména na mladé lidi, kteří mají tendenci brát první velkou lásku jako definitivní odpověď. Fry doporučuje dát si čas, sbírat zkušenosti a netrestat se za vztahy, které nevyšly.
Její tip zní přímočaře: „Neusazujte se, dokud jste mladí. Získáte tak zkušenosti a pochopení. Ani nad zkrachovanými vztahy netruchlete, neboť právě ty formují naše chování a názory.“
Pointa nespočívá v cynismu, ale v tom, že člověk díky zkušenostem lépe pozná vlastní hranice, potřeby i varovné signály. Zároveň získá realističtější představu o tom, jak má vypadat partnerství, které dlouhodobě funguje.
„Prvních 37 %“ romantického života: období, kdy se spíš učíme než vybíráme
Fry ve svých výpočtech pracuje s myšlenkou, že lidé mají určité „romantické období“ – část života, kdy aktivně randí a hledají dlouhodobý vztah. A právě tady přichází jedno z nejcitovanějších pravidel: pravděpodobnost, že skutečnou životní lásku najdeme mezi lidmi z prvních 37 % tohoto období, je podle modelu velmi nízká.
Konkrétní příklad, který uvádí, je snadno pochopitelný: „Pokud začnete chodit ve 15 letech a plánujete se usadit kolem 35, měli byste do svých 24 odmítnout všechny nabídky k sňatku,“ doporučuje.
Smysl je jednoduchý: první část „randicího“ života má sloužit hlavně k poznávání – sebe i různých typů vztahů. Teprve potom dává větší smysl začít vybírat s cílem „na celý život“.
Jak velká šance z toho vychází?
Fry uvádí, že dodržení této strategie dává zhruba 37% šanci, že člověk najde životního partnera. Zároveň dodává, že řada lidí se takto chová i bez toho, aby znala jakýkoli vzorec: „Tuto strategii často používáme podvědomě. V mládí si často zkoušíme a experimentujeme. Většina z nás nechce být vázána,“ vysvětluje.
Model „výběru“: kolik lidí odmítnout, aby další volba dávala smysl
Vědkyně jde ještě dál a snaží se popsat i situaci, kdy má člověk určitý „okruh“ potenciálních partnerů, z nichž si realisticky může vybírat. Podle jejích propočtů platí, že pokud byste měli možnost vybírat z 5 % všech potenciálních partnerů, stačí odmítnout prvních 22 % uchazečů, abyste měli 57% šanci, že další člověk bude ten pravý.
Jinými slovy: nejdřív si uděláte představu o „standardu“ (poznáte, co vám vyhovuje a co ne), a potom se rozhodnete pro někoho, kdo tento standard viditelně překoná.
Ještě optimističtější čísla uvádí pro lidi, kteří nehledají absolutní „jedničku“, ale budou spokojeni s někým z lepšího průměru: „Pokud byste byli spokojeni s někým z horních 15 procent, strávili byste jen 19 procent svého života hledáním. Je tu 78% naděje, že najdete někoho, s kým budete šťastní do konce života,“ vysvětluje.
Ideální věk pro „vážné rozhodnutí“: 27 až 35 let
Z výpočtů vychází i obecné doporučení, které bude pro mnoho lidí překvapivě uklidňující: nejvhodnější období pro nalezení životního partnera vychází mezi 27 a 35 lety. To ovšem neznamená, že mimo tento interval je „pozdě“ nebo že dřívější vztahy nemohou být šťastné.
Fry sama zdůrazňuje, že jde o modely – tedy zjednodušení reality. Vztahy ovlivňuje spousta proměnných: prostředí, osobní historie, náhoda, správné načasování, ochota na vztahu pracovat i životní okolnosti.
Varování na závěr: ani „lepší volba“ nemusí být výhra
Matematika může pomoci nastavit strategii, ale nezaručí bezchybný výsledek. Fry připomíná i druhou stranu rovnice: přílišná snaha o dokonalý výběr může vést k tomu, že člověk přehlédne někoho výjimečného – nebo se naopak nechá zlákat jen nepatrně lepší variantou, která dlouhodobě nepřinese štěstí.
Jak to shrnuje: „Rozhodující je to, že pokud byste osudovou lásku potkali hned na začátku a odmítli ji, mohli byste toho litovat celý život. Stejně tak, pokud byste se spojili s někým, kdo je jen o trochu lepší, nemusí to být vítězství,“ dodává s úsměvem Hannah Fry.
Z praktického pohledu z toho plyne hlavně jedno: nespěchat, učit se z minulosti a rozhodovat se s chladnou hlavou – ale zároveň nezapomenout, že vztah není jen výpočet, nýbrž i každodenní práce dvou lidí.
