Rosie přiznává, že kdysi trávila rána bezcílným rolováním sociálních sítí. Zlom nastal ve chvíli, kdy se stala matkou. Uvědomila si, že s přibývajícími povinnostmi si nemůže dovolit ztrácet čas, a začala hledat způsob, jak skloubit péči o děti, domácnost i vlastní potřeby. Z brzkého vstávání se tak stal pevný rituál, který podle ní drží celou rodinu pohromadě.
Děti na nohou mezi pátou a šestou: úklid, snídaně a „dobrovolné“ učení
Dvě starší děti Rosie – ve věku pěti a sedmi let – jsou vzhůru zpravidla mezi pátou a šestou hodinou ranní. Jakmile vstanou, následuje přesně daný sled činností. Nejprve se obléknou, poté si samy uklidí své pokoje a až pak přichází na řadu snídaně, kterou mají už připravenou od maminky.
Po jídle ale nenásleduje pohádka u televize ani hraní. Rosie pro své děti připravuje úkoly navíc – věnují se čtení, procvičují matematiku a plní různé vzdělávací aktivity, které nejsou součástí školního učiva. Matka je přesvědčena, že právě toto doplňkové vzdělávání jim dává náskok před vrstevníky a učí je soustředění i zodpovědnosti.
Rosie se nespoléhá pouze na to, co děti dostanou ve škole. Aktivně se podílí na jejich vzdělávání a tvrdí, že díky tomu mají její potomci více podnětů, než by jim poskytoval pouze standardní školní systém. Vnímá to jako investici do jejich budoucnosti, i když si je vědoma, že její přístup může působit nekompromisně.
Deníky pro malé děti: trénink emocí i psaní
Výraznou součástí ranního režimu je i psaní deníků. Rosie je přesvědčena, že děti by se měly už od útlého věku učit pracovat se svými emocemi, pojmenovávat je a chápat, co prožívají. Právě deník podle ní pomáhá dětem lépe porozumět sobě samým.
Díky této rutině jsou podle Rosie její děti napřed v četbě i vyjadřování. Tvrdí, že dokážou lépe formulovat své pocity a rozumějí tomu, co se s nimi děje. To považuje za jednu z největších výhod svého přísného systému – nejde podle ní jen o známky ve škole, ale o celkový emoční a mentální rozvoj.
Internet se bouří: přísná matka, nebo inspirace pro ostatní?
Kontroverzní výchovný styl ale pochopitelně neunikl pozornosti sociálních sítí. Jakmile Rosie svůj režim sdílela online, začaly se množit reakce – a zdaleka ne všechny byly pochvalné. Část komentujících ji označuje za příliš tvrdou, někteří dokonce naznačují, že dětem bere dětství a žene je do výkonu, který je pro jejich věk nepřirozený.
Kritici tvrdí, že děti by měly ráno spát déle, mít prostor na volnou hru a odpočinek, a ne vstávat za tmy kvůli úkolům navíc a úklidu. Podle nich je takový režim spíše zátěží než výhodou. Připomínají také, že dlouhodobý nedostatek spánku může mít negativní dopad na psychiku i zdraví dítěte.
„Nejsem přísná, jen organizovaná,“ hájí se Rosie
Rosie však odmítá nálepky „příliš přísné“ nebo „špatné“ matky. Trvá na tom, že její děti rozhodně nestrádají spánkem ani volným časem. Podle jejích slov chodí děti spát už v sedm hodin večer, což jim zajišťuje minimálně deset hodin odpočinku. Sama si do postele lehá kolem 21. hodiny, aby byla schopná každý den znovu vstát ve tři a celý kolotoč zopakovat.
Jako bývalá sociální pracovnice je zvyklá na pevně daný režim a plánování. Právě zkušenosti z této profese podle ní výrazně ovlivnily její přístup k rodičovství. Viděla děti, které vyrůstaly v chaotickém prostředí bez pravidel, a rozhodla se, že její vlastní rodina takto fungovat nebude. Proto klade tak velký důraz na strukturu, rutinu a jasná pravidla.
„Na matky je vyvíjen velký tlak, aby zvládaly práci, péči o děti a domácnost. Tato rutina mi pomáhá vše zvládnout,“
vysvětluje Rosie a dodává, že právě organizovanost je pro ni způsob, jak se nezhroutit pod tíhou každodenních povinností. Zároveň tvrdí, že její děti nejsou nešťastné ani zlomené, ale naopak sebevědomé, zvídavé a zvyklé na to, že úsilí a disciplína patří k životu.
Brzké vstávání podle Rosie není trest
Na kritiku reaguje Rosie s tím, že jejím cílem rozhodně není děti trestat. Odmítá představu, že by učení a ranní budíček byly formou sankce za špatné chování. Naopak je vnímá jako nástroj, jak děti vést k odpovědnosti a samostatnosti.
„Čtení, učení a brzké vstávání není za trest,“
říká otevřeně a dodává, že každá rodina si musí najít vlastní způsob fungování:
„Každý by měl dělat to, co nejlépe vyhovuje jeho rodině.“
Podle Rosie právě jejich režim funguje – děti jsou prý ve škole úspěšné, zvládají učivo s přehledem a doma nevznikají neustálé konflikty kvůli povinnostem, protože ty jsou jasně dané a zařazené do denního programu.
Výsledky versus kritika: stojí to za to?
Přestože se na ni na internetu snáší vlna kritiky, Rosie se svého systému nevzdává. Je přesvědčena, že přísná, ale předvídatelná rutina dětem prospívá a připravuje je na život v dospělosti, kde se také budou muset přizpůsobovat budíku, termínům a povinnostem. Zdůrazňuje, že jejím cílem není mít „dokonalé“ děti, ale vychovat z nich odolné a zvídavé osobnosti.
Otázkou zůstává, zda takto nastavený režim dokáže dlouhodobě fungovat, až budou děti starší, budou mít více školních povinností, kroužků a vlastních zájmů. Diskuse, kterou Rosie svým přístupem rozpoutala, ale ukazuje jedno: společnost je stále rozdělená v názoru na to, kde končí zdravá výchovná disciplína a začíná přehnaný tlak na výkon.
Rosie se však netají tím, že hodlá ve své rutině pokračovat bez ohledu na negativní komentáře. Věří, že čas jí dá za pravdu a že její děti jednou ocení, jaký základ do života od matky dostaly.
