„Co tu děláš tak brzo?“ ptal se James, až příliš nervózně.
„Zrušili mi schůzku,“ odpověděla jsem. Ale v břiše jsem cítila, že něco není v pořádku.
Vzkaz na dlani: „TÁTA LŽE“
Večer po večeři James odešel na zahradu. Oliver přišel za mnou a beze slova mi ukázal dlaň. Velkými písmeny na ní stálo: „TÁTA LŽE.“
Zatajil se mi dech. „Co tím myslíš, zlatíčko?“ zeptala jsem se.
Oliver jen ukázal na Jamesův kufřík, položený na stole. Chvíli jsem váhala. Nechtěla jsem vědět, co v něm je. Ale zároveň jsem nemohla ignorovat to, co mi právě řekl můj syn.
Otevřela jsem ho.
To nebyla nevěra. Bylo to něco mnohem horšího
Uvnitř mezi papíry a rozečtenou knihou ležela nacpaná obálka. Když jsem ji vytáhla, ruce se mi roztřásly. Byla plná hotovosti. Tisícovky v amerických dolarech. Deset tisíc? Možná víc.
Vedle obálky byla složka. V ní faktury, e-maily… a moje zfalšovaný podpis. Na několika dokumentech. Pomalu mi začalo docházet, co držím v rukou.
James kradl z dědictví po mém otci – z fondu, který jsme zřídili pro Olivera. Mělo to být zabezpečení jeho budoucnosti. Nedotknutelné. A on z něj tiše a nelegálně odčerpával peníze.
Důkaz v kresbě
Oliver mě znovu zatahal za rukáv. V druhé ruce držel kresbu. Jednoduchou, ale výmluvnou: James předává obálku někomu jinému – a vedle něj stojí Tessa.
Nebylo to jen o krádeži. Spolu s ní plánovali utéct.
Maska padla. A zákon zasáhl
Zavřela jsem kufřík právě v momentě, kdy se James vrátil. „Všechno v pořádku?“ zeptal se s úsměvem.
„Ano,“ odpověděla jsem chladně. „Teď už je všechno jasné.“
Druhý den jsem předala vše právníkovi – a policii. Do večera byl James zatčen. Tessa pod vyšetřováním. Plánovali útěk ze země. Ale nepočítali s tím, že Oliver – i bez hlasu – promluví za pravdu.
Nezachránil jen peníze.
Zachránil nás.
