„Jen do nemocnice mě neposílejte... Čeká na mě vnuk, musím mu donést peníze…“ prosila Antonie Svatopluková.
Jitka zavolala záchranku, přestože v ní klíčil neklid. Na první pohled cítila, že za tímto příběhem se skrývá mnohem víc.
Setkání dvou ztracených duší
Jitka sama dobře znala samotu. Ve třinácti přišla o rodiče, vyrůstala v dětském domově, život ji naučil spoléhat jen na sebe. Možná právě proto v Antonii vycítila něco důvěrně známého. Rozhodla se zjistit víc.
Na adrese z dokladů našla sousedky, které jí bez okolků vylíčily tragický příběh: vnuk, kterého babička po smrti rodičů vychovala, ji nyní týral, vyháněl z bytu, nutil ji odevzdávat peníze a vyhrožoval, že zabije i kocoura.
Nečekaný zvrat: odvaha místo strachu
Jitku přemohl vztek. Bez rozmýšlení vtrhla do bytu, kde ji přivítal opilý a arogantní vnuk.
„Jak se opovažuješ vyhánět vlastní babičku?! Okamžitě si sbal věci a vypadni!“ křičela s pevností, jakou v sobě sama netušila.
Mladík si sbalil věci a zmizel. Jitka převzala otěže: uklidila byt, postarala se o kocoura Mourka a okamžitě zamířila do nemocnice za Antonii.
Nový začátek pod jednou střechou
„Já vás potřebuju. A Mourek taky,“ ujistila stařenku a za pár dní ji přivezla zpět domů.
„Můžu vám říkat babičko?“ zeptala se tiše.
„Samozřejmě, zlatíčko. Jsi mi jako vlastní.“
Od té chvíle spolu začaly nový život. Jitka se k babičce přestěhovala a peníze z pronájmu svého bytu věnovala domácnosti. Po letech samoty konečně našly jedna v druhé rodinu.
Kruh života se uzavřel
Osud mezitím Antonině vnukovi nadělil tragický konec — zemřel v rvačce. Jitka však necítila zadostiučinění, jen hořkost nad zkaženým životem, který mohl vypadat jinak.
Roky plynuly. Jitka se vdala, měla děti a když jednoho dne držela v náručí své první vnouče, vzpomněla si na Antonii. Tehdy pochopila, že láska se nikdy neztrácí. Jen mění podobu.
