"Jamesi?" zašeptala s hlasem rozechvělým nevěřícností. "To jsi opravdu ty?"
"To jsem já, mami," odpověděl s očima plnýma slz. "Omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyl."
Byla bez slov, emoce v ní vířily. Jamesa neviděla téměř deset let. Odstěhoval se na druhý konec země za prací a postupně ztratili kontakt. Tolikrát se modlila za Tylera, syna, který zůstal poblíž, ale nikdy ji nenavštívil, že si ani nepředstavovala, že by to mohl být James, kdo projde těmi dveřmi.
"Co... co tu děláš?" zeptala se stále nechápavě. "Jak jsi věděl, kde jsem?"
James se smutně usmál. "Omlouvám se, mami. Nevěděl jsem, že jsi tady, až donedávna," řekl s těžkým srdcem. "Přijel jsem do města na služební cestu a potkal někoho, kdo tě znal. Řekli mi... no, řekli mi, že jsi tady, a věděl jsem, že tě musím vidět."
Pocítila zármutek nad tím, kolik času uplynulo. "Psala jsem Tylerovi," řekla s hlasem plným bolesti. "Psala jsem mu každý den, prosila ho, aby mě navštívil. Ale nikdy nepřišel. Myslela jsem, že už o mě nestojí."
Jamesova tvář na okamžik potemněla a sevřel čelist. "Mami, musím ti něco říct," řekl tiše. "Šel jsem za Tylerem, než jsem přišel sem. Našel jsem ho v jeho bytě a zeptal jsem se ho na ty dopisy."
Srdce jí poskočilo. "Ty... ty jsi to udělal? Co řekl?"
James zaváhal, oči plné lítosti. "Řekl, že je nikdy nedostal," pronesl měkce. "Ale mami, myslím, že lhal. Vypadal... divně. Zeptal jsem se ho, proč tě nenavštívil, a on se začal bránit. Řekl, že je příliš zaneprázdněný, že má hodně práce, ale cítil jsem, že je v tom něco víc."
Oči se jí zalily slzami, ale snažila se je zadržet. "Dříve mě navštěvoval každý týden," zašeptala. "A pak najednou přestal. Pokračovala jsem v psaní, doufala, že si to rozmyslí, ale..."
James vzal její ruce do svých a jemně je stiskl. "Je mi to líto, mami," řekl. "Kéž bych to věděl dřív. Měl jsem tu být pro tebe."
Zavrtěla hlavou, snažila se zůstat silná. "To není tvoje vina, Jamesi. Měl jsi svůj vlastní život. Jen... nerozumím, proč by mě Tyler ignoroval. Myslela jsem, že jsem něco provedla."
"Ne, mami," řekl James rozhodně. "Ty jsi nic špatného neudělala. Ať už se s Tylerem děje cokoli, je to jeho problém. Ale teď jsem tady. A neopustím tě."
Ale teď jsem tady. A neopustím tě.
Jamesova slova zněla jako balzám. Po letech ticha, nejistoty a bolesti konečně někdo vyplnil prázdnotu, která ji dusila. Jeho přítomnost jí připomněla, že stále má rodinu, že na světě není úplně sama.
Zůstali spolu několik hodin. Seděli v malém společenském koutku domova, drželi se za ruce, vyprávěli si o minulosti, o dětství, o tom, co všechno zmeškali. James mluvil o své práci, o životě na druhém pobřeží, o tom, jak se mu nedařilo skloubit osobní život s povinnostmi. Bylo to bolestné, ale upřímné. A ona věděla, že to myslí vážně.
„Přijedu zase příští týden,“ slíbil, než odešel. „A pak zase a zase. Chci ti to vynahradit, mami.“
Zůstala stát na prahu domova, dívala se za ním, jak mizí ve dveřích, s očima plnýma slz. Ale tentokrát to nebyly slzy smutku – byly to slzy vděčnosti. Po letech samoty, marného čekání na Tylera a každodenní bolesti ze ztraceného kontaktu se do jejího života vrátila naděje.
