První číslo vyšlo 2. září 1950. Časopis se následně stal stálým společníkem školáků: spojoval zábavu se vzděláváním a přirozeně navazoval na to, co si děti osvojovaly ve škole. Vedle čtení pro radost měl také ambici rozvíjet zájmy, podporovat zvídavost a nabízet aktivity, kterým se děti mohly věnovat i doma.
Co všechno děti v Ohníčku nacházely
Ohníček nestál na jediné rubrice ani na jednom typu obsahu. Naopak: jeho síla spočívala v pestrosti. Čtenáři mohli listovat stránkami plnými povídek, hádanek, soutěží i různých naučných materiálů. Nechyběly ani písně s notovými zápisy, což dnes může působit překvapivě — tehdy to však byla běžná a vítaná součást dětských časopisů.
Typická byla také vizuální stránka: šlo o polobarevnou tiskovinu s ilustracemi téměř na každé stránce. Důraz na obrázky nebyl jen estetický; pomáhal udržet pozornost mladších čtenářů a zároveň podporoval jejich představivost.
Rubriky, které podporovaly fantazii i šikovné ruce
Významnou roli hrály rubriky zaměřené na tvoření. Mezi známé patřila například „Škola kreslení“, která děti vedla k tomu, aby se nebály vzít do ruky tužku a zkoušet nové postupy. Právě podobné stránky často dělaly z časopisu víc než jen čtení na cestu — Ohníček byl pro děti také inspirací, jak trávit volný čas.
Od ideologie k důrazu na kvalitní dětský obsah
Ohníček byl produktem své doby, a proto dlouho odrážel i společenské zadání, které se tehdy od dětských médií očekávalo. Podle svého zaměření měl také propagovat socialismus mezi mladými. Postupem času se však jeho obsah proměňoval. Zejména na počátku 60. let začal ustupovat od příliš ideologického tónu a více se soustředil na to, co děti skutečně baví a co jim dává smysl: příběhy, poznávání světa a kvalitní tematické bloky, včetně témat z dějin.
Pozdní roky a konec jedné éry
Vydavatelské zázemí se v průběhu let měnilo a časopis procházel různými etapami. Zlom nastal také v roce 1999, kdy se k nakladatelství Mladá fronta přidala agentura Toja. Ve stejném roce se v časopise objevilo i výrazné označení jeho zaměření: „rébusy, kouzla a záhady“. Tato charakteristika výstižně shrnovala, s čím si čtenáři Ohníček spojovali — hravost, tajemno a chuť objevovat.
Přestože měl Ohníček za sebou dlouhou tradici, jeho příběh se uzavřel v roce 2001. Pro mnoho pamětníků to znamenalo konec jedné významné kapitoly dětských časopisů. Zůstaly však vzpomínky na konkrétní rubriky, ilustrace, luštění i pocit, že něco takového k dětství neodmyslitelně patřilo.
Proč se na Ohníček dodnes vzpomíná
Ohníček zanechal stopu nejen v paměti čtenářů, ale i v širším vývoji dětského mediálního prostoru v Československu. Spojoval zábavu se vzděláváním, podporoval fantazii a nabízel aktivity, které děti vtahovaly do děje i mimo samotné čtení. I proto se o něm mluví ještě dlouho poté, co přestal vycházet.
