Od kalamáře a hadříku v penálu přes bombičky až po legendárního „Číňana“: psaní ve škole bývalo malým dobrodružstvím, při kterém stačila chvilka nepozornosti a kaňka byla na světě. Někteří na to vzpomínají s nostalgií, jiní s lehkou hrůzou z rozmazaných sešitů a věčného škrtání. Vybavíte si ještě, co všechno musel školák kdysi nosit v aktovce?
Tužka jako začátek, pero jako „povýšení“
Pro mnoho dětí byl velkým milníkem okamžik, kdy mohly odložit obyčejnou tužku a začít psát plnicím perem. Nebyla to jen změna nástroje – často šlo o symbol toho, že už jsou „velké“ a zvládnou psát úhledněji a zodpovědněji. Karel, dnes šedesátník z Prahy, to popisuje jednoduše: „Pocit, že můžu psát perem, mě naplňoval hrdostí,“ vzpomíná, i když přiznává, že přechod nebyl pro každého snadný a někdy v něm vyvolával i závist vůči šikovnějším spolužákům.
