„Až umřu, prokopu se z hrobu zpátky a budu tě strašit do konce tvýho mizernýho života!“
Lidé si šeptali, že se věnuje černé magii. Mizící kočky a psi, podivné zvuky v noci, zvláštní amulety – to všechno přilévalo olej do ohně pověstí. Byl obávaný, a právě proto se těšil zvláštnímu druhu respektu.
A pak jednoho dne náhle zemřel. Nikdo neřekl jak – okolnosti byly stejně tajemné jako celý jeho život. Pohřeb měl uzavřenou rakev. Po obřadu se vdova nezhroutila, nesmutnila. Naopak. Zamířila přímo do místního baru.
Objednala si panáka. A další. A další. Hudba hrála, smála se nahlas, jakoby právě nepochovala manžela, ale vyhrála v loterii.
Sousedi se sběhli kolem ní a jeden z nich se zeptal:
„Nemáš strach? Vždyť přece říkal, že se z hrobu vrátí a bude tě strašit!“
Další přitakal: „Tys ho přece znala nejlépe. Mluvil o tom pořád. A všichni jsme ho brali vážně. Opravdu se nebojíš, že se vrátí?“
Vdova se napila, postavila sklenici na bar a s ledovým klidem řekla:
„Ať si klidně kope. Pohřbila jsem ho hlavou dolů.“
Ticho. Pak smích. A pak panák na její počest.
Protože ať už byl jejich vztah jakýkoli, tahle žena rozhodně věděla, jak uzavřít jednu životní kapitolu po svém.
