Ve chvíli, kdy jí lékaři ve věku 26 let diagnostikovali rakovinu, se její svět obrátil vzhůru nohama. Zatímco její vrstevníci řešili práci, vztahy, cestování nebo hypotéky, Holly se musela začít zabývat otázkami, které většina lidí odsouvá na neurčito: jak dlouho tu ještě bude, co po ní zůstane a jak naložit s časem, který jí zbývá.
Nemoc postupovala, léčba byla náročná a naděje se postupně vytrácela. Přesto se Holly rozhodla, že svůj poslední čas nepromarní. Místo sebelítosti napsala veřejný dopis, ve kterém shrnula své myšlenky, zkušenosti a to nejdůležitější, co si z krátkého života odnesla. Dopis zveřejnila 3. ledna 2018 na svém profilu na Facebooku.
Méně než 24 hodin po zveřejnění tohoto textu Holly zemřela, obklopená svou rodinou. Její slova ale žijí dál – sdílejí se po celém světě, překládají do různých jazyků a připomínají lidem, jak křehká a zároveň vzácná je každodenní samozřejmost jménem život.
Facebookový dopis, který se stal poselstvím pro celý svět
Poslední veřejný vzkaz Holly Butcher měl původně oslovit především její přátele a blízké. Obsah jejího dopisu je ale natolik univerzální, že se z něj stalo silné svědectví o tom, jak se změní pohled na svět, když víte, že vám zbývá jen málo času. Holly v něm otevřeně popisuje, jaké to je přijmout fakt, že konce se nedožívají jen staří lidé, ale i ti, kteří teprve začínají žít.
„Je zvláštní si uvědomit a přijmout svou smrt ve 26 letech“
Holly svůj dopis otevírá bez obalu – popisem šoku z toho, že musí ve velmi mladém věku přemýšlet o vlastním konci. Její slova jsou jednoduchá, ale o to silnější:
„Je zvláštní si uvědomit a přijmout svou smrt ve 26 letech.“ Obvykle na to nemyslíme. Dny plynou a vy si myslíte, že to tak bude vždy. Až jednoho dne dojde k neočekávanému. Vždy jsem si představovala, jak zestárnu, zešedivím a zvrásním se a budu se věnovat velké rodině (kde je mnoho dětí), kterou jsem plánovala vybudovat s milovanou osobou. Chtěla jsem to tak strašně, že mě to teď nesnesitelně bolí.“
V několika větách shrnuje to, co si většina lidí ani neuvědomuje: bereme stáří jako samozřejmost, plánujeme, jako bychom měli nekonečně mnoho času, a předpokládáme, že „to špatné“ se děje vždycky někomu jinému. Holly ale dostala krutou lekci – její představa o poklidném stáří s rodinou se nikdy nenaplní.
Život jako dar, ne samozřejmost
V další části dopisu se Holly snaží vysvětlit, jak zásadně se její vnímání života změnilo. Už nejde o to, co ještě stihne, ale o to, jak se dívá na každý jednotlivý den:
„Ale toto je život: je křehký, neocenitelný a nepředvídatelný a každý den je darem.
Pokračuje upřímným přiznáním, že se nechce smířit s odchodem, protože svůj život milovala:
Nyní je mi 27 let. Nechci opustit tento svět. Miluji svůj život. Jsem šťastná. Dlužím to svým blízkým. Ale nemám moc ovládat život.
Právě zde je největší síla jejího poselství: Holly nezapírá, že se jí nechce zemřít, ale zároveň přijímá, že některé věci prostě ovlivnit nelze. V situaci, kdy by mnoho lidí propadlo zoufalství, se ona rozhodla pro upřímnost a snahu něco předat ostatním.
„Nenapsala jsem tento příspěvek, protože se bojím smrti“
Holly zároveň vysvětluje, proč se vůbec rozhodla veřejně promluvit. Její motivací nebyl strach, ale snaha otevřít téma, o kterém se většina lidí zdráhá mluvit:
Nenapsala jsem tento příspěvek, protože se bojím smrti. Líbí se mi, že si většinou neuvědomujeme její nevyhnutelnost. Až na mě, která se rozhodla podělit se o své myšlenky. Není zvykem o tomto tématu mluvit, je to tabu, jako by se nám to nikdy nestalo … Proto to pro mě není tak snadné.
Smrt je podle ní společenské tabu, něco, co se odsouvá, o čem se nemluví, aby se „nerozrušovali“ ostatní. Právě to se Holly rozhodla prolomit – chtěla, aby její zkušenost nebyla jen tragédií jedné rodiny, ale také varováním a inspirací.
„Lidé, méně si stěžujte a více si pomáhejte!“
Velká část dopisu se věnuje každodenním maličkostem, které zdraví lidé často řeší s obrovským nasazením, aniž by si uvědomili, jak malicherné ve skutečnosti jsou. Holly vyzývá ostatní, aby přehodnotili své priority:
Chci jen, aby lidé konečně přestali dělat starosti s nepodstatnými a nesmyslnými věcmi ve svých životech a pamatovali si, že na konci cesty všechny čeká jen jeden osud. Snažte se proto žít svůj život dobře a důstojně, nevěnujte pozornost všem těm nesmyslům.
Popisuje, že v posledních měsících, kdy byla vážně nemocná, si začala intenzivně všímat, jak často si lidé stěžují na banality, které ve srovnání s bojem o holý život neznamenají vůbec nic:
Ve svém příspěvku sdílím různé myšlenky, protože jsem měla v posledních měsících spoustu času na přemýšlení o svém životě. Tyto myšlenky mi samozřejmě často přicházejí na mysl uprostřed noci!
Holly proto lidem radí, aby si při každé stížnosti na „problém“ zkusili uvědomit, jak je ve skutečnosti malý:
Kdykoli si stěžujete na maličkosti (a v posledních měsících jsem si všimla spousty podobných věcí), přemýšlejte o tom, koho se ve skutečnosti tento problém týká. Poděkujte osudu za drobné potíže a zapomeňte na ně. A i když vás něco naštve, hlavní je neulpívat na tom a snažit se nevylévat si svůj hněv na ostatních lidech.
Podle ní je klíčem vděčnost za obyčejné dny bez bolesti – za to, že člověk může chodit do práce, sportovat, bavit se s přáteli, řešit běžné starosti. To, co zdravým lidem připadá jako samozřejmost, je pro těžce nemocné luxus, o který přišli.
Vděčnost za zdraví, i když není všechno dokonalé
Jedno z nejzásadnějších poselství Holly míří přímo na to, jak se díváme na své tělo a zdraví. Připomíná, že i bolest zad, nachlazení nebo podvrtnutý kotník jsou jen dočasné nepříjemnosti, nikoliv konec světa:
Buďte vděční za každý den, kdy vás nic nebolí. A dokonce i ve dnech, kdy se nebudete cítit dobře kvůli nachlazení, nataženým zádům nebo podvrtnutému kotníku, buďte vděční, že to neohrožuje život a dříve či později to pomine.
V závěru svého poselství pak shrnuje svůj apel do jediné, ale silné výzvy:
Lidé, méně si stěžujte a více si pomáhejte!
Právě tato věta se po její smrti často cituje jako motto, které vystihuje nejen její pohled na život, ale i způsob, jakým se rozhodla odejít – bez hořkosti, zato s jasnou snahou něco změnit v myslích těch, kteří tu zůstali.
Odkaz Holly Butcher žije dál
Holly Butcher zemřela krátce po svých 27. narozeninách. Její čas byl krutě zkrácen, ale její poslední dopis se stal inspirací pro lidi na všech kontinentech. Sdílejí ho rodiny, lékaři, psychologové i lidé, kteří sami čelí vážným diagnózám. Připomíná, že nic není jisté, že žádný den není samozřejmost a že honba za maličkostmi nás často připravuje o to nejdůležitější – schopnost být vděčný za to, co právě máme.
Holly chtěla, aby se lidé méně trápili nesmysly, méně si stěžovali, více si vážili zdraví a více si pomáhali. Její vzkaz, napsaný v tichu nemocničního pokoje a zveřejněný na Facebooku jen pár hodin před smrtí, dnes žije vlastním životem. A i když ona sama už tu není, její slova dál připomínají, že život je křehký, nevyzpytatelný a každý den navíc je dar, který stojí za to nepromarnit.
