Praktická stránka však často pokulhávala: punčocháče se na kolenou vytahovaly, kolena bývala brzy „vytahaná“ a nohavice měly tendenci sjíždět dolů. Proto se u menších dětí objevovalo řešení v podobě kšandiček, které měly punčocháče udržet na místě. Na dobových fotografiích pak děti v podobných kombinacích často splývají – holčičky v krátkých zástěrkách, kluci v tričkách, ale základní vrstva bývala velmi podobná.
Krepsilonky a kamaše: teplo vykoupené nepohodlím
Pro řadu dívek byly obávanou kapitolou punčocháče z krepsilonu. Oproti bavlněným se sice tolik nevytahovaly, jenže měly jinou nevýhodu: materiál byl pro mnoho dětí nepříjemný a „kousal“. Právě to z krepsilonek dělalo jeden z nejméně oblíbených kusů oblečení.
V zimě se k vrstvení přidávaly i pletené kamaše. Měly zahřát, ale často se k nim váže podobná vzpomínka jako ke krepsilonovým punčochám – také uměly nepříjemně škrábat. Přesto šlo o běžnou součást zimních outfitů, kdy se na pohodlí tolik nehledělo a hlavní bylo neprochladnout.
Co se týče zbytku oblečení, dívky nosily ke krepsilonkám například šatové sukně z koženky a pletené svetry, zatímco chlapci volili tesilové kalhoty. Celkový dojem býval praktický, často uniformní a jen málo odpovídal tomu, co by si děti vybraly samy.
Tepláky měly jasná pravidla: do školy ne
Tepláky měly v tehdejším oblékání specifické místo. Nešlo o univerzální kousek, který by se nosil kamkoli – naopak. Byly určené především na doma a na hřiště. Školní oblečení se od domácího striktně oddělovalo, a tak se děti po příchodu ze školy často rychle převlékaly do něčeho pohodlnějšího.
Tahle hranice byla pro mnoho rodin samozřejmostí: „slušné“ do školy, „pracovní“ na ven a „pohodlné“ domů. Tepláky tak symbolizovaly volný čas, ale zároveň platilo, že do školy se v nich chodit nemělo.
První silonky jako malý svátek: Elite za 19 Kčs
Zatímco některé vrstvy oblečení byly spíš nutné zlo, existovaly i vysněné kousky. Dívky toužily po silonkách Elite, které byly k dostání za 19 Kčs. I když se mluvilo o jejich nízké kvalitě, měly jedno velké plus: byly průhledné. A právě to bylo pro malé slečny důležité – působily dospěleji a výjimečněji než běžné punčocháče.
Vzpomínky na první silonky bývají sentimentální. Pro řadu dívek šlo o „něco zvláštního“, i když pohodlí nebylo vždy ideální a praktická stránka mohla zaostávat za očekáváním.
Nátělníky, trenýrky a „hlavně se nenachlaď“
Spodní prádlo mělo v dětském šatníku jasnou funkci: chránit před nastydnutím. Chlapci běžně nosili bílé nátělníky a plátěné trenýrky. Dívky měly spodní košilky a kalhotky, které tvarem připomínaly školní modré trenýrky. Estetika šla často stranou, důležitější byla představa, že dítě musí být „dobře oblečené“, tedy hlavně dostatečně zateplené.
Hit osmdesátých let: kalhotky na každý den v týdnu z Tuzexu
Osmdesátá léta přinesla i jeden specifický módní fenomén: kalhotky na každý den v týdnu, které byly dostupné pouze v Tuzexu. Sada měla sedm kusů a každý byl označen anglickým názvem dne.
Oblibu si získaly i přes jeden paradox: mnoho dívek angličtinu neovládalo, takže se stávalo, že se „pondělí“ nosilo ve středu a „pátek“ v úterý. Přesto šlo o výrazný symbol tehdejší touhy mít něco „západního“ a výjimečného – i kdyby to mělo být jen spodní prádlo.
Nostalgie, humor a kontrast s dneškem
Při pohledu zpět je v těchto vzpomínkách patrný kontrast mezi tehdejšími možnostmi a dnešní pestrostí módy i materiálů. Pro mnoho lidí je to směs úsměvu nad tím, co bylo „normální“, a úlevy, že dnešní děti už většinou nemusejí řešit kousavé punčocháče nebo sjíždějící bavlněné klasiky s kšandami.
Zároveň platí, že ačkoli tehdejší oblečení často působilo jednotvárně a nepohodlně, právě tyhle detaily se zaryly do paměti nejvíc – jako drobné, každodenní připomínky doby, kdy se móda řídila dostupností a praktičností víc než přáním dětí.
