Marie Nováková stála s rukama v bok, v očích jí plál oheň spravedlivého rozhořčení. „Aničko, to snad není normální! Jak se tak dá žít? Máte děti, manžela, a v kuchyni švábi jako ve skladišti!“ její hlas se třásl nespokojeností a pohoršením.
Stál jsem jako opařený a jen jsem polykal naprázdno. Ano, přiznávám, večer jsem po práci sotva vláčel nohy, děti zlobily, Jana si v koutě něco mumlala o fotbale a já jen snil o posteli. Talíře zůstaly na stole a švábi, zřejmě vycítili příležitost, uspořádali noční mejdan.
Marie Nováková nepolevovala. „Za mých časů by takové něco nebylo! Po večeři jsem měla všechno vydrhnuté, ani drobeček nenechala!“ kárala nás hlasem generála. Co na to říct? Věděl jsem, že hádat se nemá cenu. Její standardy pořádku jsou absolutní a nepřekročitelné. Mlčel jsem a pustil se do hektického úklidu — smetl šváby, čistil stůl, myl nádobí. V pozadí slyším její nekonečné připomínky: „Tady jsi něco přehlédl! Čistíš vůbec někdy ten sporák?“
Zatímco jsem bojoval s nepořádkem, Jana se konečně objevila v kuchyni. Pohled na scénu ji rozesmál: „Tak to vypadá, že sis otevřel malou zoo, co?“ řekla pobaveně. Vrhl jsem na ni pohled, který ji okamžitě umlčel a přiměl vařit čaj. Marie jen zakroutila hlavou a přidala další lekci: „Vidíš, ani tvoje žena to nebere vážně. Kdybych se o syna nestarala, byl by už dávno zkažený!“
Už jsem myslel, že mě to celé dorazí. Tchyně se usadila ke stolu a začala přednášku o tom, jak by měl být muž držen zkrátka, jinak z něho nic není. V duchu jsem křičel: „Marie Nováková, už mě nechte být!“ Ale navenek jsem stále jen přikyvoval a čistil každou skvrnu, která mi přišla pod ruku.
Konečně byla kuchyně dokonale vycíděná, jako vystřižená z reklamy na čisticí prostředky. Marie sice už trochu zklidnila tón, ale nezapomněla dodat: „Musíš dávat pozor na pořádek, Aničko. Když ne ty, tak kdo?“ Přikývl jsem, zatnul zuby a přežil.
Naštěstí se v tu chvíli Jana slitovala a vytáhla maminku na procházku, abych si aspoň na chvíli oddechl. Seděl jsem v zářící kuchyni, hleděl na dokonale čistou linku a přemýšlel: Jsem vážně takový neschopa? Nebo jen nedokonalý člověk, který se snaží zvládat rodinu, práci a život? V duchu jsem si odpověděl: Snažím se. Možná ne podle jejich představ, ale dělám, co můžu.
Když se Marie Nováková vrátila, už jsem byl klidnější. Připravil jsem čaj, podal chlebíčky a tentokrát jsme si už normálně popovídali. Vzpomínala na mladá léta, jak sama bojovala s každodenním chaosem. Dokonce jsem v ní v tu chvíli cítil kousek něhy. Přesto jsem věděl, že před každou další její návštěvou raději třikrát projdu kuchyň, než půjdu spát.
Protože podobné ráno se šváby a jejími kázáními bych už podruhé asi nepřežil.
