Chlapec stál v předsíni a bylo vidět, že na ni celou dobu netrpělivě čekal. Ještě než si stihla zout boty, ozvala se první otázka.
„Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě, na co?“
„Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
Unavená žena reagovala podrážděně, otázka jí v té chvíli připadala zcela nevhodná.
„Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“ odpověděla rozhořčeně.
Chlapec se však nevzdal a trval na svém:
„Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
Pod tlakem naléhavé dětské zvědavosti žena nakonec rezignovala a odpověděla:
„Když to musíš vědět, tak je to 100 korun na hodinu.“
Reakce syna ji však překvapila ještě víc. Chlapec sklopil hlavu a tiše pronesl:
„Ach,“ povzdechl si se svěšenou hlavou. „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“
Výbuch hněvu: „Nejsem tu pro tvoji lehkovážnost“
V tu chvíli v matce vytryskla nahromaděná frustrace. Vše si vyložila po svém – jako další dětský rozmar, touhu po hračce či nesmyslnou maličkost.
Rozčileně na syna vyjela a bez slitování mu odpověděla, že pokud se ptal jen proto, aby získal peníze na nějakou hloupost, má okamžitě odejít do svého pokoje, jít spát a přemýšlet o tom, jak je sobecký. Dala mu jasně najevo, že se v práci nedře proto, aby rozhazovala za „dětskou lehkovážnost“.
Chlapec beze slova, tiše a se sklopenou hlavou odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V bytě se rozhostilo ticho, ale v matčině hlavě to vřelo. Jak se jí může takto ptát jen kvůli penězům?
Výčitky svědomí a tichá cesta ke dveřím dětského pokoje
Až po nějaké době, zhruba po hodině, se žena začala uklidňovat. Prudký hněv vystřídalo přemýšlení. V hlavě jí začala hlodat myšlenka, že možná reagovala příliš tvrdě. Uvědomila si, že její syn zřídka kdy prosí o peníze a obvykle je velmi skromný.
Začala si klást otázky: Nepotřeboval je náhodou na něco důležitého? Neublížila mu zbytečně? S rostoucími výčitkami nakonec vstala a zamířila ke dveřím jeho pokoje. Potichu zaklepala a vešla dovnitř.
„Už spíš, synku?“ zeptala se opatrně.
„Ne, mami, jsem vzhůru,“ ozvalo se z postele.
Žena se zhluboka nadechla a přiznala, že to možná přehnala.
„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla. „Byl to dlouhý, úmorný den a já jsem si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“
Podala mu bankovku a čekala, co bude dál.
Chlapcovo tajemství pod polštářem: Spočítané koruny a šok pro mámu
Reakce malého chlapce byla okamžitá. Posadil se na posteli a rozzářil se upřímným úsměvem.
„Ach, mami, moc děkuji,“ zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl několik drobných bankovek a mincí. Začal je pečlivě skládat a počítat. Matka překvapeně sledovala, že její syn už nějaké peníze měl. Jakmile to zjistila, opět v ní začal klíčit hněv.
Chlapec před ní spočítal všechny své úspory. Teprve potom vzhlédl a podíval se jí přímo do očí. Žena, znejistělá a podrážděná, zamumlala:
„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“
„Můžu si koupit hodinu tvého času?“
Chlapcova odpověď byla jednoduchá, ale o to drtivější:
„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl. „Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.“
V tu chvíli se ženě zastavil dech. Uvědomila si, že její syn nechtěl novou hračku ani žádnou zbytečnost. Chtěl jen něco, co mu v poslední době zoufale chybělo – čas vlastní mámy. Jednu jedinou hodinu, kterou musel „zaplatit“ z vlastních úspor.
Žena byla zdrcená. Beze slov svého syna pevně objala a prosila ho o odpuštění. Došlo jí, že její práce jí sice přináší peníze, ale zároveň jí bere to nejcennější – chvíle s člověkem, který ji miluje bez podmínek.
Kolik stojí hodina našeho života? Drsné zrcadlo pro všechny, kdo „nemají čas“
Tento krátký příběh je mrazivou připomínkou pro všechny, kteří tráví většinu života v práci, pod tlakem termínů, šéfů a povinností. Často si říkáme, že pracujeme pro rodinu, pro děti, pro jejich lepší budoucnost. Jenže mezitím jim unikáme mezi prsty – fyzicky přítomní, ale psychicky nepřítomní, unavení, podráždění, bez chuti naslouchat.
Čas, který s nimi dnes nemáme, už zítra nedoženeme. Dítě nečeká, až „bude klidnější období v práci“. Roste, mění se a to, co dnes zanedbáme, se nikdy nevrátí.
Tento příběh připomíná: není to jen o penězích. Hodina, kterou prodáme firmě za „100 korun“, může mít pro naše blízké nevyčíslitelnou hodnotu. Dítě, partner, rodič – ti všichni by si ji často rádi „koupili“, kdyby mohli. Ne kvůli věcem, ale kvůli společnému jídlu, rozhovoru, obyčejnému obejmutí.
Pokud bychom zítra zemřeli, firma, pro kterou dnes obětujeme čas, síly i nervy, za nás najde náhradu během několika hodin. Bude pokračovat dál, jako bychom tam nikdy nebyli. Ale rodina a přátelé, které opustíme, ponesou tuto ztrátu celý zbytek života.
Možná je tedy načase položit si nepříjemnou otázku: komu vlastně patří našich „100 korun za hodinu“ – a komu by patřit měly?
