Okamžitý konec v nitru mozku
Prvním orgánem, který po zastavení oběhu mění svůj režim, je mozek. Kvůli absolutnímu nedostatku kyslíku začnou jeho buňky, které jsou ze 70 % tvořeny vodou, masivně odumírat. Uvolněná tekutina následně vlivem přirozené gravitace klesá k nejnižším bodům v těle.
Už během několika málo hodin po skonu se ale probouzí mikrosvět, který si celý život nosíme v sobě – bakterie v trávicím traktu. Jakmile biologické procesy přestanou kontrolovat náš žaludek a střeva, tyto mikroorganismy se začnou šířit dál do tkání. Během krátké chvíle dosáhnou jater a žlučníku, což vede k postupné chemické proměně barevnosti celého organismu. Mezi druhým a čtvrtým dnem jsou již mikroby aktivní všude a dochází k produkci specifických plynů, jako je čpavek nebo sirovodík.
Když se tkáň promění v mýdlo
Postupem měsíců dochází k rozpadu molekulárních struktur. Chemické procesy v těle jsou natolik silné, že přibližně do jednoho roku dokážou kompletně rozložit i pevné bavlněné oblečení. Po deseti letech se však v závislosti na prostředí spouští naprosto fascinující chemie:
- Vlhké prostředí: Pokud v okolí chybí kyslík, ale je tam dostatek vlhkosti, spustí se reakce, která přemění přirozený tuk na stehnech v hmotu podobnou mýdlu – odborně se jí říká hrobový vosk neboli adipocir.
- Suché prostředí: Pokud v okolí vlhkost chybí, dochází k přirozené mumifikaci. Voda se odpaří přes nejtenčí místa na kůži (uši, nos, oční víčka) a tkáně přirozeně ztvrdnou.
Co v zemi vydrží téměř věčně?
Zatímco měkké tkáně podlehnou přírodním zákonům relativně rychle, lidský skelet a zejména zubní sklovina jsou vůči rozkladu téměř imunní.
Zuby jsou tou nejtvrdší a chemicky nejstabilnější strukturou, jakou lidské tělo dokáže vytvořit. Dokážou odolat extrémním teplotám, vysoce kyselému prostředí i obrovskému tlaku okolní zeminy. Právě díky zubům a kostem jsou vědci a antropologové schopni identifikovat lidské pozůstatky i tisíce let po jejich smrti. Tato jediná část našeho já totiž úspěšně odmítá propadnout zapomnění.
