Přestože její tělo prochází přirozenou proměnou, jedna věc se nemění: potřeba pohybu. Aktivita pro ni není jen zvykem z kariéry, ale součástí identity. Pohyb vnímá jako klíč k vnitřní rovnováze, lepší náladě i zvládání každodenních povinností.
Pohyb jako denní potřeba: těhotenství neznamená stopku
Gabriela dává jasně najevo, že těhotenství pro ni neznamená automatický zákaz sportu. Naopak – chce zůstat aktivní tak dlouho, jak jí to zdravotní stav a vlastní pocit dovolí. Vnímá však, že už nejde o překonávání hranic, ale o citlivé naslouchání vlastního těla.
Její přístup je založen na jednoduchém pravidle: řídit se tím, jak se cítí. Pokud se při určité aktivitě začne objevovat nepohodlí nebo nejistota, je připravena ubrat nebo daný sport dočasně vynechat. Pro bývalou elitní závodnici, která byla zvyklá jít často „za hranu“, jde o zásadní změnu myšlení.
Gabriela klade důraz na to, aby nešla „proti sobě“. Zkušenost z vrcholového sportu ji naučila, jak tělo reaguje na zátěž, ale mateřství přidalo další rozměr – odpovědnost za nový život. Pohyb tak dnes chápe jako nástroj pro udržení psychické pohody, nikoli jako prostředek k výkonu.
Kolo jako srdeční záležitost: svoboda, klid a nutnost brzdy
Významnou roli v jejím současném režimu hraje sport, který si oblíbila už dávno – jízda na kole. Právě v sedle kola nachází kombinaci volnosti a relativní šetrnosti k tělu. Kolo jí umožňuje „vypnout hlavu“, být venku, nadechnout se a přitom se fyzicky nepřetěžovat tak, jak tomu bývalo u náročných tréninků v době biatlonu.
Na rozdíl od let, kdy bojovala o světové medaile, dnes volí pomalejší, klidnější tempo, kratší trasy a především bezpečnější prostředí. Už nejde o závod s časem, ale o to, aby se cítila dobře a jistě. Přesto si uvědomuje, že s postupujícím těhotenstvím přijde okamžik, kdy bude muset kolo odložit.
Jak sama připouští, s rostoucím bříškem nechce riskovat pády ani nečekané situace, které by mohly ohrozit ji i dítě. Bezpečí staví nad osobní vášeň, přestože pro ni bude dočasné rozloučení s kolem psychicky náročné. Zkušenost vrcholové sportovkyně zde naráží na instinkt matky – a právě ten u ní jednoznačně vítězí.
Role matky na prvním místě: malá Izabela objevuje svět sportu
Vedle péče o sebe a nenarozené miminko se Gabriela naplno věnuje i své dceři Izabele. Ta postupně vstupuje do světa pohybu po svém – formou her, přirozeného běhání, zkoušení různých aktivit. Maminka ji přitom nijak netlačí k tomu, aby kopírovala její kariéru nebo sportovní úspěchy.
Soukalová zdůrazňuje, že chce být dceři především příkladem, nikoli trenérkou s bičem. Ukazuje jí, že sport může být radostí, možností, jak trávit čas společně a aktivně, ne povinností či tlakem na výkon. Izabela si tak hledá vlastní cestu, zatímco Gabriela se snaží vytvářet prostředí, kde je pohyb přirozenou součástí dne, nikoli strašákem.
Od medailí k rovnováze: nové životní priority
Soukalová dnes otevřeně přiznává, že její hodnoty a priority se výrazně proměnily. Éru závodních ambicí vystřídala touha po klidu, vnitřní rovnováze a pevném rodinném zázemí. Sport pro ni už neznamená honbu za výsledky, ale prostředek, jak se cítit svobodně, zdravě a spokojeně.
Připravuje se na příchod dalšího potomka a zároveň se snaží udržet režim, ve kterém má své místo pohyb, práce i rodina. V tomto směru je pro mnoho žen inspirací – ukazuje, že těhotenství nemusí znamenat rezignaci na aktivní život, ale zároveň připomíná nutnost respektovat vlastní limity a zdravý rozum.
Gabriela tak stojí před dalším důležitým rozhodnutím: kdy přesně nastane chvíle, kdy definitivně sleze z kola a přepne se do klidnějšího režimu. Jisté ale je, že ať už se rozhodne jakkoli, na první místo dnes staví rodinu a zdraví – a sport, který ji proslavil, se posunul z kategorie „musím“ do kategorie „chci a mohu, pokud je to bezpečné“.
