Pražská porodnice u svatého Apolináře vznikla jako záchranná síť pro chudé ženy a zároveň jako místo, kde bylo možné porodit i v utajení. Vedle péče ale skrývala i temnější stránku: přeplněné prostory, špatnou hygienu a tragicky vysokou úmrtnost novorozenců i matek. Jak fungoval takzvaný Dům nalezenců a jaký osud čekal děti, které tu matky zanechaly?
Od jezuitského zařízení k první veřejné porodnici
Za proměnou areálu u kostela svatého Apolináře na pražském Novém Městě stál císař Josef II., syn Marie Terezie. Původní jezuitské zařízení označované jako „katolické duchovní sanatorium“ nechal přetvořit na instituci určenou pro nemocné, staré, sirotky i těhotné ženy. Důležitým prvkem bylo, že provoz měl být dostatečně podporován z veřejných zdrojů – péče tak neměla zůstat jen výsadou těch, kteří si ji dokázali zaplatit.
