Jak se dřív vařilo: oheň, železná plotna a zemní pec
Vaření v minulosti nestálo na moderních spotřebičích, ale na tom, co bylo zrovna k dispozici. Zpočátku se jídla připravovala na otevřeném ohni, což mělo jeden háček – pokrmy často nasákly kouřem. Postupně se proto začal používat jednoduchý předchůdce sporáku: na ohniště se položila železná plotna, která umožnila praktičtější přípravu jídel.
Nejchudší rodiny si pomáhaly i tím, čemu se říkalo zemní pec. Šlo o vyhloubenou jámu, do níž se vložilo maso, obložilo se rozpálenými kameny a celé se to přikrylo zeminou. V domácnosti měl kuchyňský kout jasného „vládce“ – tradičně to bylo výsostné území hospodyně.
Kyselé chutě a koření z přírody
Pro mnoho cizinců bývala místní kuchyně nezvyklá tím, že měla často kyselkavou chuť. Důvod je jednoduchý: běžně se používala smetana, kyselé mléko nebo kysané zelí. K dochucení se přidávalo i mnoho přírodních surovin a bylin – typicky kmín, kopr, cibule, česnek, rozmarýn a další. Naopak koření jako hřebíček, paprika nebo zázvor se rozšířilo až později, když se začalo více dovážet ze zahraničí.
Základ jídelníčku: mléko, brambory, luštěniny, zelí a mouka
Každodenní strava stála na dostupných surovinách. Mezi nejběžnější patřily mléko, brambory, luštěniny, zelí a mouka. Mléko se pilo nejen sladké, ale i kyselé, případně v podobě žinčice. Pro mnoho rodin dávalo smysl chovat dobytek hlavně kvůli dlouhodobému užitku v podobě mléčných výrobků – jednorázová masová hostina byla spíše výjimečná.
Kaše a halušky: levné jídlo, které zasytilo
Mnoho pokrmů vycházelo z obilovin – především z pšenice, žita a prosa. Přibližně v 18. století se na našem území rozšířila také rýže a kukuřice. I z nich se připravovaly různé kaše – jednoduché, levné a praktické jídlo, které bývalo na stole klidně každý den. Ječná, kroupová, kukuřičná… stále dokola, podle toho, co zrovna bylo doma.
Mezi nejznámější jídla patří halušky. Ještě předtím, než se naplno prosadily brambory, se dělaly z žitné, prosné nebo pohankové mouky. Existovalo mnoho variant: od brynzových přes strapačky se zelím až po dnes méně obvyklé halušky s tvarohem. Občas se na stole objevily i knedlíky plněné ovocem, masem nebo brynzou, ale maso jako takové bývalo v běžném jídelníčku spíše vzácné.
Chléb jako dar: když nebyla mouka, pomohla i kůra stromů
Chléb se na našem území začal péct přibližně ve 14. století. Často byl z více druhů mouky a později se do něj přidávaly i brambory. Když ale nastal nedostatek, lidé do těsta přimíchávali i věci, které dnes znějí neuvěřitelně – kůru stromů, mech nebo dokonce kořeny rostlin. Přesto měl chléb obrovskou hodnotu: lidé ho považovali za dar od Boha a při přípravě se prý sedmkrát křižovali. Na dlouhá staletí se stal neodmyslitelnou součástí stravy.
Polévky, které držely rodinu nad vodou
V minulosti hrály hlavní roli husté a syté polévky. Mezi nejznámější patřila zelňačka, čočková a fazolová polévka. Oblíbená byla a dodnes je i česnečka. Do polévek se dávalo prakticky všechno, co bylo po ruce – zelenina, maso, ryby i houby. Z polévek se postupně vyvinuly i přívarky, tedy zahuštěné „polévky na lžíci“. V domácnostech se opakovaně vařil třeba dýňový, fazolový nebo hrachový přívarok.
Sladké jen občas: svátky, záviny a šišky
I v chudších časech se párkrát do roka našla příležitost připravit něco slavnostnějšího – hlavně kvůli dětem. Koláče se často pekly na Vánoce a Velikonoce, takže nešlo o běžnou součást jídelníčku. Postupem času se ale sladké rozšířilo a mezi stálice patřily různé záviny a štrúdly. Ke slavnostnějším druhům se řadily štědrák, kočičí oči, medvědí tlapky, perníčky nebo pagáče.
Oblíbené byly i šišky – hlavně proto, že se daly připravit rychle. Stejně tak bodovaly nudle s mákem nebo tvarohem. A řada „klasik“ se objevuje na talíři dodnes, například i ve školních jídelnách: rýžový nákyp, kynuté knedlíky v páře nebo žemlovka. Některá z těchto jídel dnes lidé podceňují, přitom třeba kynuté knedlíky v páře bývaly dřív považované za pochoutku měšťanů a oblibu mají i za hranicemi, například v Rakousku.
